Pavla Koucká

"Není důležité, kolik času s dětmi trávíte, ale jak kvalitní tento čas je." Taky jste tohle moudro slyšeli? Nebo se jím dokonce utěšujete? I v dřívějších dobách bývali rodiče zaneprázdněni. V potu tváře pracovali, aby sebe a své potomky uživili. Oproti dnešku však s jedním, na první pohled drobným rozdílem: byli přitom dětem nablízku.

Je krásné pozorovat, jak u dětí klíčí a roste svědomí. Najednou nemusíme nic říkat a jen hledíme, jak dítě samo potlačilo impuls nabádající je k nevhodnému chování. Jak beze slova dává papírek od bonbónu do kapsy, když není v dohledu odpadkový koš. Popíšu vývoj svědomí na příběhu rozbitých hrníčků. Shodou okolností totiž každé z mých dětí v nedávné době jeden rozbilo.

Mám poměrně milé a pohodové děti, přesto je u nás agrese na denním pořádku. Malé děti to tak prostě mají: jsou-li naštvané, ublížené, unavené nebo dotčené, promítají svou vnitřní nespokojenost do okolí: křičí, pláčou, útočí. A někdy se chovají ošklivě prostě proto, že se jim nepodařilo přilákat naši pozornost lepším způsobem.