V hlubině klid

Vlnobití na povrchu pomáhá hlubokým vodám zůstat v klidu. Mohu prožívat vztek a zůstat přitom vnitřně vyrovnaná. Jako bych byla oceánem emocí - na povrchu se strhne bouřka, ale hluboké vody zůstávají klidné. Krátká bouřka je očistná a děti ji dokonce občas vyžadují.

Pamatuju si, jak jsem se ve školní družině jako druhačka rozbrečela prostě proto, že se rozbrečela moje kamarádka. O pár dní později dostaly holky záchvat smíchu. A já s nimi, i když se mi původní vtip vtipný nezdál. Emoce jsou nakažlivé, uvědomila jsem si tenkrát.

Jako starší už jsem tak ovlivnitelná nebyla. Až do svých třiatřiceti, kdy jsem se stala matkou a emočně splynula se svým dítětem. Děti jsou uzlíčky emocí. Chvíli jsou přešťastné, aby se v okamžiku zoufale rozplakaly. Emoce rozechvívají celé jejich tělíčko, cloumají malou dušičkou, zcela ji ovládají. A my se můžeme přetrhnout, jen abychom zabránily zoufalství nebo svého drobečka rozesmály. Jsme ochotné téměř k čemukoli, aby bylo dítě šťastné.

Právě svými emocemi, domnívám se, nás nemluvňata ovládají. Noříme se spolu s nimi do oceánu emocí. Ovšem s jedním podstatným rozdílem: emoce nás nepohltí celé, nemůžeme se utopit.

Společná koupel v emočních vodách

Dlouho jsem si umiňovala, že budu na děti vždy milá, nikdy nebudu křičet. Až jednou... Mé prvorozené byly asi dva roky. Měly jsme náročný den a holčička se vztekala kvůli všemu, nic jí nebylo po chuti. Vlastně se zdálo, že vyhledává problémy, a když nejsou, musí nějaký vytvořit. Mrzne, a ona se vzteká, že chce jít ven v sandálkách. Křičí, že chce jíst místo oběda sušenky. A tak dále, a tak podobně. Zklidňuju, vysvětluju. Všechno špatně.

Chvíle klidu, ovšem, jak vzápětí zjistím – vykoupená vytopenou koupelnou. A teď jsem se konečně rozčílila: "Fuj! Cos to provedla?!" křičím. Mračím se, zlobím se. A ze vzteklého dítěte je najednou miloučká holčička, brek a vztek jsou ty tam. Děvčátko se usmívá a roztomile švitoří. Maminko sem, maminko tam. Snaží se mi seč může pomáhat a evidentně ji to baví.

A tak jsem zjistila, že projevit své rozčilení, ba dokonce i křičet na dítě nemusí být vůbec špatně. Nepřekvapilo mě, že to funguje. Překvapilo mě, že dítě neutrpělo trauma. Dokonce naopak, zdá se zklidněné, jako by to vlastně potřebovalo, jako bych mu dala, po čem toužilo.

V batolecím věku se děti potřebují učit své emoce ovládat. My dospělí jsme jim v tom vzorem a pomocí. Abychom takhle fungovali, musíme si dovolit emoce prožívat a vyjadřovat. Ale nebýt jimi ovládáni. V moři emocí se můžeme společně koupat, houpat se na vlnách. Nesmíme se však topit. Spolu s dítětem se noříme do emočních vod, a třeba uděláme i dvě tři tempa pod hladinou, ovšem s vědomím, kde a jak se vynoříme.

Po očistné koupeli vylezeme na břeh. A dítě spolu s námi. Ještě se trochu klepe zimou, ale už je hrdé na to, co dokázalo. Osušíme je a společně se nyní vyhříváme na slunci.

Ne takhle, ale Takhle!

Přicházím do školky a tříletý syn mě vítá v pyžamu. "Horymír dneska stávkuje," hlásí paní učitelka. A stávkuje i mně. Nebude se svlékat ani oblékat sám a mně přikazuje, co a jak mám dělat. Vzteká se: nechtěl přece stáhnout pyžamový vršek takhle, ale jinak, za ruce. A nemám kalhoty skládat takhle, ale Takhle. Jakmile není po jeho, vřeští a kope mě.

Marně se ho pokouším zklidnit v náručí. Přemýšlím, jak to udělat, abychom co nejméně rušili ostatní a taky abychom v rozumném čase odešli, směřujeme ještě jinam vyzvednout dceru. Jsem celá zpocená a naše nejmladší dítko, roční Růženka, taktéž. Mám ji svléknout? To by znamenalo další zdržení, už tahle hra trvá příliš dlouho.

Další synovy výmysly, další nespokojenost. Když se mu snažím natáhnout ponožku, praští mě do krku. A v tu chvíli se zcela automaticky vymrští moje ruka a já syna plácnu. "A dost! Tady si sedni a podívej se na mě. Co to má znamenat?! Takhle se chovat nebudeš!" Syn hledí upřeně do země, nicméně začíná na oblékání spolupracovat. A když odcházíme ze školky, je už spokojenost sama.

Moderní vysvětlení předchozích situací se opírá o hranice. Musíme je dětem dát, aby se cítily jistě. To ale není celé. Hranice bychom mohli stanovit a vyžadovat zcela chladně. Děti ovšem potřebují i naše emoce. V obou předchozích příhodách zareagovaly až na můj vztek. Synovi dokonce pomohlo, domnívám se, že jej pocítil fyzicky.

Děti se potřebují naučit své emoce ovládat a pomůže jim, když se do emočních vod ponoříme s nimi. Jedeme s nimi na stejné emoční vlně, ale nenecháme se tou vlnou strhnout do hlubin. Nezatmí se nám vzteky před očima, ale pocítíme vztek, projevíme ho, přiznáme – a vlastními silami se zase vynoříme. A dítě s námi.

Radar na emoce

Ostatně mě velmi překvapila kvalita emocí s dětmi. Konkrétně to, že lze prožívat vztek, a zůstat přitom vnitřně klidná. Jako by se v mém oceánu emocí strhla bouře na povrchu, ale hluboké vody přitom zůstávají nesmírně klidné, stabilní a vyrovnané. A tak bouře za chvíli bez následků přechází, vyjasňuje se a my si společně užíváme čerstvého a voňavého vzduchu. Mračna zmizela.

Děti jsou napojené na naše hlubiny a bouře na povrchu neohrozí jejich pocit jistoty. Cítí, že je mám ráda, i když jsem se právě rozčílila. A proto nejsou traumatizovány.

Podobně však děti cítí, když sice nic neříkáme, ale uvnitř se na ně zlobíme. Dokonce i tehdy, když svůj hněv popíráme a sami si jej neuvědomujeme. Taková situace je pro ně ovšem silně problematická. Namísto toho, jak emoce zvládat, jim ukazujeme, jak je popírat, a navíc jsou znejistěné: Co se to v mámě nebo tátovi odehrává? Proč nic neřekne? Co si myslí? Na čem jsem?

Děti, a obzvláště ty nejmenší, vycítí naše hloubkové rozpoložení a reagují na ně, i když nesouvisí přímo s nimi.

Když byla naše prvorozená ještě miminko, dostala jsem se párkrát do situace, kdy jsem zůstala na povrchu klidná, jak si to mé okolí přálo. Hluboké vody se však dostávaly do varu, podmořská sopka hrozila výbuchem. Dospělí kolem mě si ničeho nevšimli, zato dcera proplakala noc. Podruhé k tomu ještě zvracela.

Jako by dítě, jež pochází z mých hlubin, bylo na ně i ve vnějším světě napojené a můžu jen spekulovat, zda jde o napětí svalů, feromony uvolňované z kůže či stresové hormony vyloučené do mléka.

Čistý vzduch po bouřce

Dnes je moderní říkat a psát, že se děti nemají fyzicky trestat a křik rodiče je násilí. Obojí je pravda. Svět ale není černobílý a univerzální, vždy platné výchovné metody neexistují. Když nějakou výchovnou pravdu povýšíme na piedestal, uděláme z ní ideologii a zapřisáhneme se, že nikdy nikdy nikdy jinak, může to znamenat více škody než užitku.

Je něco zcela jiného čas od času v rozčilení zakřičet: "Nekopej do toho!" nebo třeba "Okamžitě si zuj boty!" doprovozeno zamračeným obličejem. A něco jiného je na dítě denně křičet, vyčítat, nadávat, obviňovat nebo dlouze uraženě mlčet. Něco jiného je instinktivně ve zlomku vteřiny plácnout, když nás batole ve vzteku kousne, a něco jiného je dítě promyšleně fyzicky trestat.

Kdybych byla svázána představou, že na dítě nesmím nikdy zakřičet a nikdy ho nesmím plácnout, asi by to bylo pro mé děti matoucí. Stejně by cítily, že jsem naštvaná, že se uvnitř zlobím, i když nic neřeknu. A zlobily by, aby mi pomohly to ze sebe dostat.

Když nedovolíme větru, aby vyvolal vlny na hladině našich emocí, pronikne jeho tlak hlouběji. A když to trvá dlouho, nepozorovaně se dávají do pohybu hluboké masy vod. Hrozí pak vážná bouře, víry, které strhnou kde co, vlna tsunami.

Dovolíme-li, aby se mezi nebem a zemí občas strhla krátká bouřka, aby se zahřmělo a mraky vypršely, brzy se vyjasní a svět dítěte je o to čistějším a příjemnějším místem pro život.

Hodnocení: 
5
Průměr: 5 (1 vote)

If you are looking for a detailed threshold guide, try these sites: www.wonderful-prague.com