Dneska to bylo naše typické ráno. "Běž si obout boty, už pojedeme do školky." Žádná reakce nepřichází, z dětského pokojíčku se jen ozývá "Počkej, dám ti šavli, s tou se ti bude šermovat líp." To neplatilo mě, ale lego panáčkovi... Informace o obouvání se ztratila v nenávratnu, a tak s droubnou frustrací v hlase opakuju: "Pojď se obout, odcházíme." Pořád se nic neděje, řeknu to ještě dvakrát, pak začnu křičet, Lukášek začne brečet a říká mi, že jsem na něj zlá. Za dvě minuty už se zase směje, ale ve mně pořád zůstává hořký pocit z naší hádky, mám pocit, že to vůbec nezvládám. Proč mě vůbec neposlouchá?