Nejčastější omyl milujících matek

Téma:
Vždycky jsem si myslela, že nízké sebevědomí patří k pubertě, k hledání sebe sama a svého místa ve společnosti dospělých. Vlastní zkušenost mě naučila, že sebevědomí se mi samostatností a finanční nezávislostí nijak nevylepšilo. A až teď – možná – jsem pochopila, že chyba není ve mně, ale v nastavených pravidlech, podle kterých své sebevědomí hodnotím. Tím, že s těmito pravidly bojuji, vlastně bojuji i sama se sebou.

V období svého nejintenzivnějšího učení jsem se svými pokusy, omyly, interpretacemi a domněnkami naučila chování, které mě brzdí v rozletu, drží opatrně při zemi a říká mi ústy mých rodičů: Buď hodná holčička, a my tě budeme mít rádi.

A to není všechno. Horší je, že všechno, co jsem se naučila vyhodnocováním a napodobováním chování milovaných rodičů, jsem pečlivě předala svým dětem. Omlouvat mě může jen to, že jsem byla přesvědčená, že pro ně dělám to nejlepší.

Kterak se na nás rodiče provinili

Nejčastějším omylem milujících matek je nevhodný způsob vyjádření jejich lásky. To, že své děti milujeme, ještě neznamená, že se naše děti cítí být milovány. Jaké věty skrytě podkopávají zdravé sebevědomí dětí?

Ty jsi moje nejhodnější holčička na světě!

Dítě: Je to příjemné, ale zároveň je to velký závazek. Abych si zachovala výjimečné postavení nejhodnějšího dítěte, musím udělat všechno, co rodiče chtějí. Moje vyjádření lásky se tak stává nekonečnou snahou rodiče potěšit a plnit jejich očekávání. Jsem zmatená. Nemůžu zažívat lásku rodičů, pokud cítím, že se mnou manipulují. Mají mě rádi, jen když jsem poslušná.
 K budování zdravého sebevědomí mi to nijak nepomáhá. Stávám se závislá na rozhodování rodičů a příležitostně si kompenzuji své nízké sebevědomí manipulací a ovládáním ostatních.

Doporučení: Milujme dítě, ne jeho úspěchy a chování. Sdílejme s ním jeho radost a vyhněme se manipulativním pochvalám. Dítě, které se cítí milované, udělá cokoli, aby rodiče potěšilo, a to ne proto, aby lásku získalo, ale proto, že svou lásku dává.

Jsem na tebe pyšná!

Dítě: Cítím se dobře, protože moje maminka je se mnou spokojená, ale na druhou stranu se bojím, že kdybych nesplnila maminčiny představy šikovného dítěte, že mě maminka ráda mít přestane. Co když příště neuspěju? Abych se naučila věřit sama v sebe a ve své schopnosti, je pro mě důležité, aby mi rodiče důvěřovali. Potřebuji zkoušet nové věci bez ohledu na možný úspěch a nebát se, že tím ztratím jejich lásku. To, že jsou rodiče na mě pyšní, mě sice těší, ale zároveň i tíží. Posilují tím mou závislost na vnějším pozitivním hodnocení a podkopávají mou zdravou sebedůvěru.

Ponechme dítěti svobodu, aby si vyzkoušelo věci po svém, i když víme, že se mu to asi nepodaří a že nebudeme mít na co být u dítěte pyšní. Jinou alternativu navrhněme, jen kdyby to bylo nebezpečné. Chraňme právo dítěte na neúspěchy, omyly a chyby. Z vlastní zkušenosti se dítě nejlíp naučí, že je silné a schopné překonávat překážky. Úspěšní lidé se překážek nebojí. Vstanou a jdou dál.

To zvládneš! Uvidíš, že to nebude tak hrozné! A co ti na tom vadí? Přece o nic nejde, tak se neboj!

Dítě: Pro mě to znamená popření mých pocitů. Cítím úzkost a strach a nikoho to nezajímá. Tváří se, že se nic neděje, a chtějí po mně, abych se tvářila také tak. Prý velké děti nepláčou. Asi ještě nejsem dost velká, když se bojím, ale když budu plakat, budou se mi smát, že jsem malá a slabá, a to by bolelo ještě víc. Je pro mě výhodnější, když se budu tvářit, jak chtějí. Pocity jsou jen pro měkkoty a musím se naučit, jak se jim vyhnout nebo je zapřít.

Umožněme svému dítěti svobodně a otevřeně vyjadřovat pocity strachu, obav a úzkosti. Patří to k jeho základním potřebám stejně jako láska, jídlo a bezpečí. Pokud své pocity nebude moci uvolnit třeba prostřednictvím pláče, projeví se jiným způsobem: třeba tiky, agresí, poruchami spánku nebo zadrháváním. Slzy tu budou stále a je lepší je přijmout, než potlačovat.

Udělám všechno na světě, abys byla šťastná!

Dítě: Pro mě je tohle důležitá lekce. Když je mi mizerně, dostanu, co chci. Učím se, že role oběti je výhodná. Čím hůř se cítím, tím lépe to funguje. Bohužel se při tom stávám závislá na vnějších okolnostech a oslabuje to mou emocionální odolnost.

Věnování se dítěti je nejjasnějším projevem rodičovské lásky. To neznamená, že se všechno musí točit kolem dítěte, ale že dítěti věnujeme to nejcennější, co máme. Svůj čas a svou pozornost. Z našeho chování se dítě učí poznávat svou cenu.

Já vím, co je pro tebe nejlepší! Dávej pozor, ať nespadneš! Nedělej to! To se ti nepovede!

Dítě: Když mi někdo říká, co mám a nemám dělat, přestávám si věřit a bojím se zkoušet nové věci, Ale když si to nevyzkouším, nikdy se to nenaučím. Pochybují o mých schopnostech?
 A když mi někdo chce pomáhat a já jsem o to nepožádala, uráží mě to. Znamená to, že jsem neschopná? Moje sebevědomí si tvořím sama a jen já sama ze svých pokusů, úspěchů a omylů. Nechci být závislá na vnějším hodnocení. Až budu velká, chci být jako moji rodiče. Obdivuji je a líbí se mi, jací jsou. Jen nechci, aby mi řídili život. Nejdůležitější je pro mě vědět, že mě mají rádi a že mi důvěřují. Že si mě cení takovou, jaká jsem.

Měli bychom se osvobodit od představ, že by milované dítě v životě neuspělo, kdybychom je neřídili. Naučme se důvěřovat jeho schopnostem. Respektujme sami sebe a dítě se to od nás naučí.

Když se tak dívám na výčet chyb, které jsem utrpěla od svých milujících rodičů a kterých jsem se s láskou dopustila na svých dětech, tají se mi dech. Prosím, řekněte mi, jsou mezi námi nějací nepostižení, zdravě sebevědomí lidé? Nebo ještě stále chceme svým rodičům, partnerům či vlastním dětem dokázat svými činy, že jsme hodni jejich lásky?

Hodnocení: 
Zatím nehodnoceno

If you are looking for a detailed threshold guide, try these sites: www.wonderful-prague.com