otcovství

Mám poměrně milé a pohodové děti, přesto je u nás agrese na denním pořádku. Malé děti to tak prostě mají: jsou-li naštvané, ublížené, unavené nebo dotčené, promítají svou vnitřní nespokojenost do okolí: křičí, pláčou, útočí. A někdy se chovají ošklivě prostě proto, že se jim nepodařilo přilákat naši pozornost lepším způsobem.

Kniha Bojová píseň tygří matky vyvolala poprask. Matka asijského původu v ní popisuje tvrdou výchovu svých dcer bez her, zato se spoustou učení. Vedla prý k jejich úspěchu. Co ale dělá taková výchova s dětskou duší?

Pokud jde o výchovu jejich potomků, spoléhá pořád naprostá většina rodičů na fyzické tresty. Jak bolí výprask, ví podle průzkumu 86 procent českých dětí. I když odborníci upozorňují, že na děti mnohem víc platí domluva.

V úvahách o postupném oddělování dítěte od maminky nelze pominout dvě velmi významná a povětšinou bouřlivá období dětství. Jde o období vzdoru a o pubertu, tedy dobu dospívání. Jejich spojení, i když jsou tato životní údobí od sebe několik let vzdálená, má své opodstatnění. V obou případech jde o hledání svého místa ve světě.

S textem Jeronýma Klimeše Jak raději (ne)trestat děti, který Kavárna publikovala minulou sobotu, nelze nepolemizovat.

Ministryně Džamila Stehlíková navrhla zákonem zakázat tělesné tresty. Návrh je to neblahý - a stojí za vysvětlení proč.