Postupné osamostatňování a odloučení dětí od rodičů je oboustranně bolestivý proces. Trpí ten, který opouští i ten, který je opouštěn. Proces vzájemného vzdalování je téměř vždy spojen s akutní či latentní úzkostí zahrnující širokou symptomovou škálu, včetně panických atak. Naúzkost z odloučení odpovídá každý ze zúčastněných individuálně, v závislosti na stupni vývoje psychických obranných mechanismů, od těch raných (negace, projekce, projektivní identifikace, splitting – štěpení , regrese…) až po ty zralejší (odčiňování, racionalizace, sublimace aj.). Přestože děti a adolescenti trpí kvůli obtížnému osamostatňování řadou problémů, adekvátní terapeutické pomoci se jim dostane zřídkakdy. Jedním z důvodů je fakt, že jsou při hledání odborné pomoci závislí na osobách, od kterých se potřebují separovat. Těmi jsou ve většině případů rodiče. Rodiče, kteří jejich problém buď nevidí, nebo jej vidí odlišně a tak jej také prezentují u psychoterapeuta.