Ještě jednu pohádku, babi!

Říká se, že děti, kterým babičky čtou pohádky, se samy naučí číst dříve než děti, kterým nikdo nečte a které se dívají jenom na televizi.

Něco na tom je, ale není to pravda celá. Víme např., že někteří nešťastní dyslektici jako předškolní děti hrozně rádi pohádky poslouchali, ale na známku ze čtení to ve škole žádný vliv nemělo. A slavný Hans Christian Andersen si dokonce pohádky sám vymýšlel a nepřestal být dyslektikem. Na druhé straně však teprve dnešní psychologie nám dovede ukázat, jak veliký význam pro zdravý duševní vývoj dítěte má ono prosté předčítání pohádek. Za starých dob babičky pohádky dětem vyprávěly – to bylo ještě lepší. Ale pokud je dnes dětem čtou, spokojme se s tím. Je to pořád ještě dobré. Proč?

Nedávno jsem poslouchal známého švédského psychologa Ivara Lundberga. Pěkně vyložil, že když čteme pohádku (ostatně i když cokoli dětem večer v postýlce vypravujeme), mluvíme daleko zřetelněji, než když jim přes den dáváme všelijaké pokyny, výhrůžky a výstrahy. Naše řeč se pozoruhodně zpomalí, artikulace se pozoruhodně zlepší, takže, byť neuvědoměle, onen text vlastně přednášíme. Přitom slova, která se v textu objevují, jsou trochu jiná, než dítě slyší běžně z úst dospělých, nebo která se na ně hrnou z obrazovky. Obohacuje se tedy slovní zásoba. I věty mají trochu jinou skladbu. A vůbec všechno je trochu jiné. Dítě překračuje hranici všednosti a vstupuje do oblasti slovesného umění, tj. do světa literatury. Aniž o tom ví ono samo a aniž o tom vědí hodné babičky, maminky, dědečkové a všichni další domácí učitelé dítěte.

Pocit jistoty a bezpečí

Je tu však ještě něco závažnějšího. Kdypak nejspíš čteme dětem pohádky? Když po shonu a ruchu dne už pěkně leží v postýlce a klid a mír vstupuje do naší domácnosti. To je ta pravá citová atmosféra, kdy veškeré vnější dění padá na úrodnou půdu. Tento prožitek citové sounáležitosti dítěte a dospělých je patrně důležitější než sám obsah toho, co dítěti čteme nebo vyprávíme a z čeho by si snad mělo vzít poučení. Podstatné je, že dítěti je dobře a těm dospělým je také dobře. Když jsou děti konečně už v postýlce, dává to dospělým kolem nich pocit jistoty a bezpečí. Teď už se nemůže nic zlého stát. Teď už bude klid – a odpočinek! A stejně tak pro děti je to chvíle klidu a bezpečí. Jestliže jim někdo čte v postýlce pohádku, znamená to, že je u nich. A jen v přítomnosti „svých lidí“ zažívá malé dítě plné uspokojení své potřeby jistoty.

A jak si dítě onen pocit jistoty dobývá a chrání! Životní jistotu zvyšuje stálost a řád ve věcech. Děti mnohdy chtějí do nekonečna stále tutéž pohádku. Chtějí od vás slyšet stále týž příběh – a upozorní vás, když něco vynecháte nebo popletete. Chtějí také, aby děj pohádky byl konečný. Aby to, co má začátek, mělo i konec. A ovšem aby to všechno dobře dopadlo. A co to je „dobrý konec“, tomu se děti tady také vydatně učí. Proto není třeba kupovat stále nové a nové knížky, stačí rozumný výběr těch dobrých.

Klasická pohádka předčítaná či vyprávěná dětem v situacích intimity a citové jistoty je tedy významným činitelem ve vývoji osobnosti dítěte a především zajisté ve vývoji řeči a všech psychických funkcí s ní spojených. Je příznačné, že tam, kde děti něco takového zažívat nemohou, se vývoj řeči opožďuje. Tak je tomu typicky u dětí vyrůstajících v dětských domovech. Ale statisticky významně (čili nenáhodně) nižší prospěch v českém jazyce jsme našli ještě i u školních dětí vyrůstajících v rodinách s problematickými citovými vztahy ve srovnání s dětmi z tzv. normálních rodin stejně ekonomicky a kulturně vyspělých.

Věk pohádky

Klasická pohádka, to je typický literární útvar vhodný pro předškolní a ještě i pro mladší školní věk. Její čas začíná kolem tří let, kdy dítě ve svém sociálním vývoji překračuje hranice svého primárního světa, tj. své rodiny, a vstupuje do společnosti druhých dětí, do školky a pak i do školy. Je to doba živé, neotřelé, tvořivé fantazie, jakou už nikdy později nebude mít. Ta sice pomůže našemu dítěti překlenout všechny možné logické nesrovnalosti pohádek, ale pozor, zcela nekonečná také není. Býváme svědky toho, že některé paní spisovatelky a páni spisovatelé se rozhodnou, že svou vlastní fantazijní tvořivostí děti prostě přetrumfnou a stvoří něco nevídaného. Někdy se jim to i podaří – ale pak jsme na oplátku svědky toho, jak rychle to přestane děti bavit. Nemůže-li si totiž dítě zařadit něco do okruhu své představivosti, prostě vypne – a snaha sebevědomých literárních tvůrců jde do prázdna.

Po osmi či devíti letech přijde už nová vývojová epocha a všechno bude vypadat jinak. To se našim dětem otevře další životní prostor a do jejich četby vstoupí dramatický děj a dobrodružství na pokračování. Akce, zápas, výboj, ale také hrdinství v obraně a ochraně těch slabších, pomoc, solidarita, obětavost, věrnost, to jsou hodnoty, které teď bude dítě poznávat v životě i v knížkách. Ale aby do této životní etapy mohlo dobře vstoupit a dobře ji prožít, musí být na to neméně dobře připraveno v etapě předchozí, tj. v době předškolní a časně školní – v době intimity a citové jistoty při poslouchání pohádek. V té době, kdy hrdinství v neotřelé fantazii našich dětí předznamenává jejich hrdinství v pozdějším životě.

Hodnocení: 
5
Průměr: 5 (1 vote)

If you are looking for a detailed threshold guide, try these sites: www.wonderful-prague.com