Jak vysvětlit sex dětem?
Argumenty odpůrců příručky můžeme najít v tisku už dlouho. Analyzoval jsem je – některé podle mého představují takové orgie iracionality, že to v roce 2010 opravdu překvapuje.
Příručka, kterou zaplatilo, na web vyvěsilo a pak z něj zase stáhlo ministerstvo školství, se jmenuje Sexuální výchova – výchova ke zdraví. Její titul nelže. Sexualitou se můžeme zabývat z tisíce různých úhlů pohledu, ale příručka mapuje výhradně zdravovědní aspekty sexuality, a to jak aspekty fyzického zdraví (například přenos pohlavních nemocí), tak psychohygienu v sexuální oblasti (bořením sexuálních mýtů).
Text je rezervovaný, psaný popularizujícím jazykem, a v části, kde doporučuje konkrétní učební postupy, vychází z moderní pedagogiky. Učí učitele hrát si s dětmi při sexuální výchově, zatáhnout je do děje a metodicky nezůstává u mentorování před tabulí. Přesto se proti ní strhly protesty, které člověka s nějakým přírodovědným vzděláním naplňují hlubokým smutkem. Hlasy kritiků příručky naznačují, že část našich spoluobčanů má o sexualitě povědomí asi jako lidé na konci osmnáctého století.
Kritiků jak máku
Proti příručce vystoupila hned celá řada subjektů. Počalo to biskupskou konferencí, ústředním orgánem českých katolíků, přes konzervativní komentátory, jako Jeroným Klimeš nebo Alexander Tomský, a skončilo to vznikem Výboru na obranu rodičovských práv (VORP), hnutím konzervativních rodičů vedeným paní Annou Brychtovou, angažovanou matkou z Jihlavska. Jejich polemiky jsem pečlivě analyzoval a argumenty proti příručce vypreparoval. Předkládám je v původní podobě, nepředžvykuji je, protože nechci být obviněn z manipulace.
Biskupská konference došla k tomu, že příručka „diskriminujícím způsobem zvýhodňuje výchovu výlučně zaměřenou na individuální prospěch jednotlivce“. Stejně tak VORP říká: „Silně se propaguje vlastní sobecký zážitek bez láskyplného vztahu k druhé osobě.“
Tyto námitky však nepovažuji za věcné ani opodstatněné. Sexualita je primárně zcela sobeckou záležitostí; každého přece tlačí jeho sobecký gen a pud k uspokojení a zmnožení. Takže není proč to dětem tajit. Sama příručka k životu v partnerské dvojici říká:
„Vůbec nejúčinnějším preventivním opatřením proti šíření sexuálně přenosných nemocí je zdravý sexuální partner a zachovávání párové sexuální věrnosti. Vyhýbání nebezpečným drogám, ale také takzvaným rekreačním drogám, včetně alkoholu, výrazně napomáhá dodržování zásad bezpečnějšího sexu. Naproti tomu střídání partnerů, skupinový sex, řemeslná prostituce a nevybíravé styky s neznámými osobami představují hlavní nebezpečí všech výše uvedených nákaz, včetně smrtelného nebezpečí HIV/AIDS.“
Takže racionální argumenty proti sexuálnímu hazardování, a naopak pro spořádaný párový život v příručce prostě jsou.
Nevědomost hříchů činí
Dalšími argumenty – tentokrát cituji Alexandra Tomského – je trochu zaobalené tvrzení, že člověk vlastně nepotřebuje o sexualitě nic vědět. Tomský na svém blogu napsal: „Velký omyl, tahle gynekologická otevřenost, sám jsem se dozvěděl spoustu věcí, které jsem nikdy nevěděl a nikdy vědět nepotřeboval.“
Co potřebuje vědět pan Tomský, je celkem jeho věc, neb je dospělý. Dítě však informace o své sexualitě potřebuje především k ochraně svého zdraví a zdravého vývoje. I VORP mluví o „negativních dopadech“ sexuální výchovy. Ale neuvádí zdroj a žádné negativní dopady (nejen sexuálního) vzdělávání ve světě nebyly nikdy nikde prokázány. Z poznání a ze vzdělání obecně totiž pramení veškerý pokrok a stabilita lidstva.
Dalším argumentem odpůrců příručky je její takzvaná předčasnost. „Sexuální výchova narušuje a ničí zdravý stud dětí, který je nejlepší zárukou oddálení pohlavního života až do stabilního vztahu,“ píše VORP. Psycholog Jeroným Klimeš – po dle mého zcela scestně – v Lidových novinách píše: „Role školy je na místě, spíš když puberta končí, tj. 13–14 let, ke konci základní školy. Především prepubertální děti nemají pod sexuálními termíny žádnou představu. Neříká jim nic orgasmus, vášeň, touha, nadrženost. Sexuální výchova v prvních třídách základních škol, jak navrhuje dr. Uzel, se míjí zdravým rozumem. Potřebná je výchova k partnerským vztahům, a to především ve výuce na vysokých školách či kompromisně na konci středních škol.“
Už studenti prvního ročníku psychologie vědí, že první sexuální fáze dítěte začíná narozením, jmenuje se orální, a jeho sexualita pak plynule existuje a sílí až do erupcí v pubertě. Argumenty o „předčasnosti“ prostě neberou v úvahu přirozený psychosexuální vývoj člověka a nechápou, že poučovat o sexu je potřeba už mezi čtvrtým a šestým rokem dítěte, když objevuje rozdíly mezi pohlavními orgány svými a opačného pohlaví.
V kritice však Klimeš pokračuje i jinak: „Patnáctiletá holka dokáže souložit stejně vášnivě jako třicetiletá žena, ale bohužel na rozdíl od ní nemá rozum z pohlavních chorob a nevychová případně počaté dítě.“ Ano – a právě proto je příručka zaměřena na antikoncepci a snižování rizik toho patnáctiletého souložení. Pokud si toho Klimeš nevšiml, asi ji nečetl.
„Publikace je plná doporučování různých druhů antikoncepce. Na základní školy se toto složité téma ještě nehodí, protože děti od 11 do 15 let jeho závažnost těžko pochopí,“ praví VORP. Opět učebnicová ukázka nechápání sexuální reality dnešní mládeže. Je stále častější sex dvanácti a třináctiletých, a pokud má někdo pocit, že je potřeba patnáctiletou dívku zasvěcovat do antikoncepce, měl by si uvědomit, že tak pět let zaspal.
Homofobie
Možná nejproblematičtějším bodem kritiky příručky je nezastíraná homofobie a předsudečnost protestujících. VORP píše: „Sexualita patří do manželství, které je svazkem mezi mužem a ženou, a jen v tomto trvalém a láskyplném vztahu mohou vyrůstat fyzicky i psychicky vyrovnané děti. Sexuální život ostatních lidí, který se odchyluje od této normy, je jejich soukromou záležitostí a není třeba ho propagovat v základní škole. Protestujeme také proti příručce Homofobie v žákovských kolektivech.“
A podobně jako proti homosexualitě se vymezují i proti autoerotice. Zatímco výše uvedené protiargumenty odpůrců příručky byly výsledkem neznalosti a nepochopení, tyto dva body jsou výsledkem předsudků. Předsudků pravděpodobně křesťanského původu – vždyť rukojeť věřícího, Katechismus, v paragrafu 2396 říká: „Mezi hříchy, které odporují čistotě, je třeba uvést sebeukájení, smilstvo, pornografi i a homosexuální praktiky.“ A v paragrafu 2357 dodává: „Tradice opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako velkou mravní spoušť, vždy prohlašovala, že ,homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené‘. Odporují přirozenému zákonu. V žádném případě nemohou být schvalovány.“
Je třeba respektovat náboženskou svobodu a nechat věřící, kteří se tímto pravidlem při výchově svých dětí řídí, aby jim podobné postoje vštěpovali. Ony se s tím ty děti později vyrovnají v psychoanalýze. Myslím, že kdyby je ale slyšel Ježíš, vypráská je jak kupčíky z chrámu – vždyť jeho učení nebylo o nenávisti a vylučování, ale naopak o lásce a akceptaci i těch bědných a maličkých. Takže i homosexuálů.
Ještě děsivější než otevřená homofobie odpůrců příručky je jejich nenávist k masturbaci. Autoerotika je naprosto přirozenou součástí sexuality na lidské i subhumánní úrovni, a když ji zakážeme a zatížíme vinou, dosahujeme neurotizace dítěte a vytváření sexuální zátěže pro příští život. Je samozřejmé, že řada rodičů takovou manipulaci dítětem cílevědomě využívá, protože neurotizované dítě je poslušnější. Přesto je takové zacházení s dítětem, vyvolávání viny za jeho přirozenost, nutné chápat jako týrání.
Škola, nebo rodina?
Stát nemá žádnou možnost, jak zajistit, aby dítě dostávalo sexuální informace od rodičů. A v praxi se celé řadě dětí, včetně autora tohoto článku, od rodičů nikdy žádné sexuální osvěty nedostalo. Proto je sexuální výchova ve škole asi jedinou představitelnou možností, jak dětem, které jejich rodiče informačně zanedbají, ta tolik potřebná fakta o nutnosti chránit sexuální zdraví dostala alespoň od učitele.
Bude-li na základních školách sexuální výchova v duchu nové příručky zajištěna, dojde k tomu, že rodiči dobře vychovávané děti dostanou redundantní informace (příručka obsahuje poučky, jež rozumný rodič vštípí dítěti sám i bez školy), které jim neublíží. Z hlediska sexuální výchovy špatně vychovávané děti naopak poprvé uslyší střízlivě a bez emocí formulované informace, s nimiž se zatím setkávaly jen ve formě pokoutně sdělovaných dětských tajemství.
Pro špatně vychovávané děti tedy může sexuální výchova znamenat zásadní pozitivum z hlediska ochrany jejich zdraví pro celý další život a dětem dobře vychovávaným příručka ani školní sexuální výchova neublíží.
Po jejím zavedení by ale mělo ministerstvo zajistit nějakou formu supervize a mechanismus zpětné vazby, aby nedocházelo k excesům, kdy si deviantní učitel pojme sexuální výuku po svém. Místo toho však ministr Dobeš na nátlak matek z VORP, které pod svou petici proti příručce sehnaly šest tisíc podpisů, text stáhl z webu a další osud příručky je nejasný.