Jak na malé vzteklouny?

Téma:
Vztek patří mezi základní emoci, která je součástí našich životů a byla popsána před několika tisíci lety. Menší část „dětského výbuchu“ se přisuzuje uvolnění nahromaděné energie z frustrace a větší část je namířená účelově proti nám – dospělákům.

Kolem třetího roku si dítě začíná utvářet svoji osobnost, vymezuje si tak vlastní hranice pro své „já“. Je to tzv. období vzdoru. Odborníci radí, abychom na to takto pohlíželi a vyzbrojili se velkým přísunem trpělivosti.  Období vzdoru však může nastat mnohem dříve, anebo i později.  Vaše dítko tak může tímto obdobím procházet v časovém rozestupu od 18 měsíců do 5 let. V tomto období je dítě negativistické a téměř všechny naše požadavky bude bojkotovat a udělá přesný opak toho, co po něm žádáte.

Je mnoho rad, jak se vyvarovat nebo dostat pod kontrolu hněv vašeho drobečka. Přečetla jsem si i radu od Biddulpa Steva, který ve své knize „Proč jsou šťastné děti šťastné“ píše rodičům radu, že je důležité, aby vyvozené důsledky z nějakého záchvatu vzteku byly pro dítě natolik nepříjemné, že si příště dítě rozmyslí, zda mu stojí za to dávat hněv takto najevo.

Tato rada ve mně vyvolává pocit výchovy strachem. Dle mého názoru je to nejhorší možný způsob výchovy.  Dítě bude mít strach dát najevo svoje pocity, které jsou opravdu pilířem našeho „já“, a je neskutečně těžké se naučit ovládat tuto emotivní stranu naší osobnosti.

Když se porozhlédnete kolem sebe, kolik vidíte nezvládnutých dospěláckých výbuchů. Vzpomeňte si na některý váš „vztek“, jak to s dospělým člověkem vnitřně cloumá, jaké psychické i fyzické projevy v tu chvíli cítíte. Každý člověk má svůj recept na to, jak zvládnout svůj hněv a projevy s tím spojené. Někdo se vynadává, vykřičí, rozbije talíř, vezme PET láhev a buší s ní do polštáře nebo do boxovacího pytle… Svůj vztek, svoji nahromaděnou energii ze sebe dostane a po dítěti by autor chtěl, aby dostalo strach třeba bouchnout dveřmi, vydupat nebo vykřičet ze sebe tuto energii?! Samo dítě neví, co s tímto pocitem, který v něm vře, křičí a snaží se ho roztrhnout zevnitř, má udělat. Proto vypustí páru tak, jak je mu to v tu danou chvíli nejpříjemnější. Nejsem samozřejmě zastáncem toho, aby se dítě vztekalo, ale pohlížím na tento projev jako na naprosto běžnou součást života, stejně jako je příjem potravy, tak i její výdej v trošku jiné konzistenci. Dítě přijímá různé vjemy ze svého okolí a tak je na něm, aby je všechny zpracovalo. Je důležité naučit nebo spíše najít vhodný typ vypouštěcího ventilku pro dítě. To, co sedí vám, nemusí být příjemné pro vaše dítě.

Ještě důležitější ovšem je snažit se předcházet situacím, které dítě dostane do „varu“. Pokud víte, že ten váš brouček strašně rád jezdí v obchodním centru na autíčku a vy dnes nemáte zrovna moc času/náladu, snažte se vyhnout onomu místu a pokud musíte projít kolem autíčka, zkuste popřemýšlet, jestli byste někde nemohli ukrojit pár minut z onoho již tolik nabitého plánu. Odměnou vám budou rozzářená očička vašeho dítka. Pokud nenajdete ani minutku, připravte dítě na to, že dnes není opravdu možné se na autíčku svézt a nabídněte mu adekvátní náhradu. Ovšem !!!POZOR!!!, tu byste pak za jakýchkoliv okolností měli splnit, protože dítě by vám už příště nemuselo věřit, že slíbená náhrada opravdu bude.

Výše zmiňovaný autor radí, pro mě opět nepřijatelný způsob předcházení vzteku, že pokud dítě začne plakat a trvat na svém, verbálně se na něho máte vrhnout!  Máte ho předstihnut svým vlastním hněvem, zesílit a zatvrdit svůj hlas a nečekat, až se rozzuří a máte předstírat, že vy už zuřiví jste! Vaším cílem dle jeho rady je, že by se dítě mělo dostat do pozice, aby se neodvážilo vůbec zmínit, že něco chtělo!

Opět dám přirovnání s našimi dospěláckými pocity, abyste se mohli lépe vcítit do pocitu hněvu a vzteku vašeho dítka… Po něčem toužíte, je to pro vás zábava a naplňuje to vaši duši (stejně jako jízda autíčkem naplňuje duši dítěte), ale vaše druhá polovička to odmítá z důvodu, že už chce být doma na gauči. Víte a snažíte se ho přesvědčit, že to zabere jen 5 min, že to není taková hrůza a on si dál půjde za svým „gaučinkem“. Cítíte se nepochopení, proč vám není dopřáno to, co vás bytostně naplňuje. Začnete se zlobit, máte v sobě svůj hněv, svou křivdu a přesto se ovládnete a svůj hněv dáte najevo jen do jisté míry… Dokážete si uvědomit, kolik síly vás stojí se ovládnout? Malé děti svoje emoce neumí ovládat a tak je dávají najevo po svém – svým vlastním způsobem.

Co tedy dělat, když se dítě vzteká?

  • Pokud to situace dovolí, říct dítku jasně, stručně a hlavně klidně svůj postoj k této vzniklé situaci. Po chvilce odreagování bychom s ním měli probrat situaci, co na ní bylo špatné. Hodnoťte chování, ne samotné dítě!!!
  • Ukažte svým dětem, že vztek jim nepomůže. NIKDY nesmíte podlehnout nátlaku dítěte!!! Příště to dítě zkusí znovu, co kdybyste náhodou zase podlehli.
  • Menší děti ještě tolik nerozumí, anebo se s námi zatím neumí verbálně domluvit, proto je jim to jednoduše potřeba ukázat, aby pochopily. „Na vztek a řev nereaguji, na hezké chování reaguji.“ Pokud se dítě začne hezky chovat, pomazlete se s ním.
  • Na moje děti – hlavně na Honzíka – docela platí tato rada… Odejdu a nechám je vztek ze sebe dostat. V tu chvíli stejně moje slova „proti“ neslyší a pak se většinou stalo, že jsme na sebe křičeli a vážnost situace se jen prohlubovala, místo toho, aby se vyřešila. Tudíž nechám vychladnout sebe i své děti. Používám kouzelnou větu, o které jsme si povídali v době klidu „Teď o tom spolu mluvit nebudeme, promluvíme si, až se uklidníš“… a odejdu.  Domčina psychiatrička se mě dokonce zeptala, jestli je pro mě únosné, kdyby Domča ze sebe vztek mohla dostat nadávkami za dveřmi svého pokoje, když se jí nelíbilo, že by svůj vztek mohla ze sebe vymlátit polštářem o zeď nebo bušením PET lahve do polštáře. Moje dcerka má ADHD, Turnerův syndrom + senzitivní vztahovačnost. Kombinace těchto diagnóz je opravdu koktejl nezvladatelné psychiky. Pokud její vyřčené nadávky jsou upouštěcím ventilkem pro její vztek před tím, že by fyzicky atakovala svého brášku  - ANO je to pro mě únosné!!!
  • Pokud cítíte, že nezvládáte pomoci svému dítku s touto emocí, můžete vyhledat dětského psychologa, který vám určitě poradí. Není ostuda jít pro radu k odborníkovi!!! A nemusíte se ani cítit jako špatný rodič, ba naopak… Chcete svému dítěti přece pomoci, a proto jste skvělí rodiče.
  • Mým největším pomocníkem při zvládání a „rozjetí“ Domčiného vzteku je objetí. Silné, ale ne svírající… Jemné, ale natolik láskou zpevněné, že moje dcerka se z rozzuřené fúrie mění v malé vzpírající se dítko, které ze sebe nejdřív vyluzuje odstrkující NE a končí malým miminkem, které vydává protestné vzlykající „e“.  Pak vím, že vztek je pryč a po chvilce hlazení a pusinkování s ní můžu naprosto v klidu probrat špatně vyhodnocenou a zvládnutou situaci.

Nezapomínejte na lásku a neodsuzujte svoje dítě za to, že je to prostě malý vztekloun. Děti jsou naše zrcadla. Moc se mi líbí věta, kterou napsala Alue ve svém blogu jedné mamince „Je to tvá krev, stvoření, které rezonuje na tobě a jen odráží tvé kvality a chyby jako kdokoliv jiný. Vidíš na svém synovi, jak je vzteklý a víš, že to máš v sobě taky.“

Vztek není nic zakázaného nebo špatného, jen na nás rodičích je, abychom byli dobrými průvodci a rádci našich dětí, při zvládání něčeho tak silného…

Hodnocení: 
5
Průměr: 5 (1 vote)

If you are looking for a detailed threshold guide, try these sites: www.wonderful-prague.com