Co má společného SEAL a výchova dětí? Část 2/2

Téma:
V předchozím díle jsme si popsali první tři vlastnosti, které se naučí členové nejelitnější speciální jednotky SEAL a jsou zároveň i vhodné pro děti – pomáhat si navzájem, chodit včas a pochopit, že mysl ovládá tělo. Nyní budeme pokračovat dalšími třemi vlastnostmi.

Svalová paměť

Asi mi dáte za pravdu, že vrátit se k něčemu, co jste někdy v minulosti již zvládli, je daleko snazší, než začínat zcela od začátku. Klasickým příkladem je třeba jízda na kole :-) Anebo třeba střelba, ale to zcela určitě děti učit nebudeme, alespoň ne v jejich raném věku ;-) Pro lidi, kteří se často ocitají v krizových situacích, je schopnost vykonat něco automaticky, životně důležitá. Není čas přemýšlet nad tím, kde mám zásobník, ani jak se přebíjí. Není čas přemýšlet ani nad tím, kam jsem si vlastně dal baterku, když ji najednou potřebuji, proto třeba experti radí nosit baterku vždy na jednom, a to samém, místě. Této dovednosti se říká svalová paměť a získáte ji pouze tak, že budete opakovat neustále dokola jednu a tu samou činnost do té doby, dokud ji nebudete schopni provést bez přemýšlení a jakéhokoliv zaváhání.

S touto dovedností se pojí i další SEAL motto:“Pomalu je plynule a plynule je rychle.“ V praxi to znamená, že když se učíme nové dovednosti, musíme se nejdříve naučit ji provádět pomalu. Například v TacFitu jsou některé cviky motoricky dosti náročné (zvláště v jejich pokročilých variantách), takže se člověk musí nejdříve naučit izolované části cviků, následně je spojí dohromady a poté je trénuje tak, aby byly zacvičené plynule. Teprve pak může přidat na rychlosti. A stejné je to i s výcvikem střelby či jakékoliv jiné aktivity.

A jak to souvisí s výchovou dětí? Pokud se například děti již od začátku budou učit, že poté, co doobědvají, si po sobě musí zastrčit židli ke stolu a odnést talíř s příborem do dřezu, budou to časem dělat automaticky a bez reptání. Samozřejmě že tento proces má dva důležité kroky. V tom prvním kroku dětem jasně vysvětlíme, co od nich očekáváme a ve druhém kroku se musíme postarat, že toto pravidlo bude dodržované bez výjimek již pokaždé. Samozřejmě zvláště zpočátku budou děti zapomínat, případně zkoušet, jestli pravidlo platí. Na vás je, abyste byli konzistentní a dodržování pravidla uklízení po sobě důsledně vyžadovali.

Není v pořádku skončit třináctý

„První dostane ústřici, druhý škebli.“

Je zajímavé, jak se naše společnost stává čím dál měkčí a politicky korektnější na úkor skutečných lidských hodnot. Nedávno jsem si prohlížel v knihkupectví sekci psychologie a překvapilo mě, kolik knih bylo vydáno k tématu rodiče a jejich děti. Asi mi paměť už tolik neslouží, ale nevybavuji si, že by za mých časů vycházelo tolik rad jak vlastně vychovávat své děti. Aspoň moji rodiče je nečetli a nemám pocit, že by má výchova byla jakkoliv zanedbaná. Mám však zkušenosti, že čím více informací se v dobré víře snažíte vstřebat, tím větší chaos v hlavě budete mít. Opakovaně se mi osvědčil zdravý selský rozum a filozofické diskuse o ezoterickém vnitru dítěte ponechám těm, kteří raději budou studovat, jak se dětem nejlépe věnovat, místo toho, aby tento čas spíše věnovali dětem.

Určitá soutěživost mezi dětmi je dle mého názoru zdravá. Nicméně je zde nebezpečí, že se brzo vyprofiluje dítě, které fyzicky či intelektuálně nebude tak dobré (pozor – to rozhodně není neměnný stav) jako ostatní a pak se může stát terčem vtipů a později i šikany. Jak tedy z toho? Vymyslete hru, kde děti budou soutěžit, ale bude to v týmu a cílem nebude ani tak vítězství, jako hra samotná. V ideálním případě by na konci měly mít všechny děti pocit, že si jednak skvěle zahrály a jednak i vyhrály. Takové hry opět rozvíjí týmovou práci a férovou hru.

Soutěživost, o které tu chci hovořit, je spíše sám se sebou, než vůči někomu jinému – sourozenci, spolužákovi či kamarádovi. Uvedu příklad - na zahradě mám postavenou velkou konstrukci, po které holky různě lezou. Je vysoká nějakých 4,5 metru a má jak lano na šplhání, tak i síť na lezení. Zatímco starší dcera je schopna vylézt až nahoru a tam si užívat výhled, mladší se výšek bojí a není ani tolik silově obdařená...zatím ;-) Proto když se dostane do určité výšky, většinou začne pofňukávat, že už je to vysoko, a že se bojí. Nedávno jsem jí řekl, že když vyleze až nahoru a dotkne se vrchní tyče, dostane od mne velikánskou zmrzlinu. Té starší jsem dal jiný úkol, který byl srovnatelný svou náročností. Holky tak měly dvě možnosti – buď si sednout a plakat, že to není možné (a pak to skutečně možné není) anebo se o to pokusit a s každým dalším pokusem vylézt o kus výše. Po týdnu pokusů, kdy se pokaždé dostaly o něco dále/výše, se jim nakonec podařilo splnit výzvu. Vsadím se s vámi, že zmrzlina pro ně v tu chvíli nebyla to nejdůležitější. Ten pocit vítězství, že dokázaly překonat vlastní strach, byl jasně viditelný. A o tomhle přesně hovořím, když říkám, že děti se musí naučit soutěžit...sami se sebou.

Asi se již budu opakovat, ale to je princip i v systému TacFit. Je jedno, jestli Pavel něco odcvičí rychleji než já, případně jestli již mává s těžší činkou. Co se počítá, je jak rychle se dokáže zlepšovat. Jak dobře dokáže kontrolovat svou tepovou frekvenci a jak čistě při tom dokáže daný set technik zacvičit.

Buď zodpovědný za své činy

„Čest je to jediné, co vám nemůže nikdo vzít, ale můžete ji snadno ztratit.“

Uchazeči o členství v některé z jednotek SEAL musí projít velmi náročným výběrovým kurzem (BUD/S Training). Během celé doby, kdy kurz probíhá, jsou účastníci kritizováni a trestáni i za nesmyslné chyby. Například instruktoři často nosí na ranní inspekci bílé rukavičky a kontrolují i místa, která by vás nikdy nenapadla nejen zkontrolovat, ba ani uklidit. A pokud najdou sebemenší nečistoty, vyhází vám všechny věci ze šuplíků, takže pokoj za chvíli vypadá jako by se jim prohnalo tornádo. Často jsou věci vyhazovány ven do mokrého písku. Co účastníci nevědí, je fakt, že instruktoři již často předem vědí, který pokoj „vyletí oknem“. A proč to vlastně dělají? A proč ne? Je to součást testu, sledovat, jak účastníci reagují, když se to stane znovu...a znovu...a znovu. A pokud chce některý z účastníků s instruktorem diskutovat, může se připravit na velmi výživný program. Například si dá běh do moře v tom, co má právě na sobě a zatímco si užívá studeného větru a velké vlny, instruktor změní jeho v pokoj v něco, čemu pomůže snad jen totální přestavba. Nejsou neobvyklé ani takové věci, jako jídlem ohozené stěny, případně připlácnuté kousky ovoce na stropě. Uchazeč pak má celou noc na to, aby pokoj vrátil do původního stavu. Účastníci se tak učí přizpůsobovat aktuálním podmínkám, které ne vždy budou vůči němu férové. Všichni se musíme naučit sem tam zvládnout jednání s blbcem ať už ve škole, v práci nebo na úřadě. A pokud budeme remcat a protestovat, bude nás to stát dvakrát tolik času, než když se přes to přeneseme a půjdeme dál. Podobně je to i v tomto kurzu, kdy časem buzerace polevuje a instruktoři věnují svou pozornost pouze těm věcem, na kterých skutečně záleží, jako třeba mít svou zbraň a výstroj v pořádku i čistou, atd.

Já to nebyl,“ „to samo“, případně „nevím, kdo to udělal“. Znáte to? I tohle je v současnosti často vidět a slyšet...a nejen mezi dětmi. A přitom postavit se čelem k problému a přiznat chybu není známka slabosti, ba naopak, je to známka toho, že takový člověk si je vědom, že udělal chybu a přitom je i připraven nést následky.

Moje holky například už vědí, že pokud se přiznají, bude trest mírnější, než když budou zapírat, či dokonce svalovat vinu jedna na druhou. V takovém případě se budu hodně zlobit. Jednak proto, že nefungují jako tým (viz pravidlo číslo jedna v první části článku) a navzájem se podráží a jednak, že nejsou dostatečně odvážné se přiznat ke své chybě. Takže trest je pak dvojnásobný. Naše děti musí vědět, o čem je zodpovědnost nejen za věci, ale i za činy, které udělají. Díky tomu budou příště více přemýšlet o možných následcích.

Musím říci, že toto je asi nejnáročnější část výchovy, protože dítě často zcela jistě tuší a ví, že provedlo něco, co se nemá. A pak spíše přemýšlí, jak z toho vybruslit, než aby neslo následky svých činů. Změnit tento vzorce uvažování, ba dokonce sám jej dodržovat, je tak výzva nejen pro dítě samotné, ale pro rodiče. A ono to není jen o tom, abyste tento princip dodržovali pouze doma. Když už, tak konzistentně všude. Třeba i v práci. I zde se mi však osvědčilo, že když jsem něco pokazil a následně se zákazníkovi omluvil bez jakýchkoliv vytáček, často byla reakce daleko lepší, než kdybych chybu sváděl na kolegu, neefektivní procesy ve firmě či dokonce na sluneční erupce ;-) A pokud tento přístup dokážu naučit i své dcery, pak jsem splnil jednu důležitou část rodičovství.

Zdroj: „SEAL DAD – Things I Teach My Kids, That I Learned In the SEAL Teams“

 

Hodnocení: 
Zatím nehodnoceno

If you are looking for a detailed threshold guide, try these sites: www.wonderful-prague.com