Výchova láskou

"Když ty kostičky uklidíš, když budeš mámy hodná holčička, budu tě mít moc ráda a dám ti pusu." Taková slova zdánlivě spojují lásku a výchovné vedení. Podmíněná láska je však ve vztahu k dítěti spíše destruktivní.

Máma má výbušnou povahu. Když jsem něco provedla (a nikdy to nebylo nic hrozného), nezamýšlela jsem se nad tím, co jsem udělala špatně, všechno přehlušil strach z její reakce. Bila mě a nadávala. Cítila jsem se hrozně, vypráví třicátnice Klára.

A pokračuje: Věřím jí, že mě má ráda. Ale náš vztah asi nikdy nebude upřímný. Nerada se jí svěřuju, mám problém dát jí pusu. Snažím se, aby to na mně nepoznala, nechci jí ubližovat. Asi se mi to daří, protože ona si dodnes myslí, že máme dobrý vztah a jak mě výborně vychovala. Vždyť tvrdě pracuju, pomáhám druhým. Jenže nevidí, že mám problém odpočívat, obyčejně se radovat. Čeká-li mě návštěva u ní, mám stažený žaludek a obvykle se pak celou dobu těším, až se od ní vrátím zase domů…

Přísní a trestající rodiče se často, tak jako Klářina máma, domnívají, že jsou výbornými rodiči. Dítě přece cepují jen pro jeho dobro: stimulují je k výkonům, pilují jeho charakter. A děti, zejména od předškolního věku do puberty, se tak bojí o ztrátu náklonnosti těch, na nichž jsou materiálně i citově závislé, že se jim všestranně snaží vlichotit. Na slovo poslouchají, nic nevyčítají, snaží se usmívat a projevovat vděk.

Problémy přísně vychovávaných dětí často nejsou na první pohled patrné. Mnohdy však vede takovýto přístup k neurotizaci osobnosti, ztrátě autentičnosti a neupřímným vztahům. Klára není výjimkou. Řada jejích vrstevníků zažívá podobné pocity.

A tím negativní důsledky příliš přísné výchovy nekončí, přesahují i do společenských rozměrů. Z dětí, které si plny strachu netroufly rodičům oponovat, těží třeba diktaturní systémy. Poslušnost, submisivita a respekt k autoritě jsou ideálními vlastnostmi například dobrého udavače.

Slabí rodiče s malým tyranem

Čtyřletý Dan je s rodiči na výstavě obrazů a viditelně se nudí. "Chci zmrzlinu!" Rodiče nic. "Zmrrzliiinu!" křičí. Návštěvníci výstavy se otáčejí. Matka syna žádá, aby se choval tišeji. "Ale já sem řek, že chci zmrzlinu!" dupne si syn. Oba rodiče se potí. "Vidíš, říkal jsem ti, že je nesmysl sem s ním jít," vyčítá otec matce, nicméně pak sám zkouší synovi vysvětlit vhodné a nevhodné chování. Dan se rozeběhne a strčí do nejbližšího obrazu. Ten málem spadne. Hlídač se zvedá ze židle, Dan utíká, otec jemu v patách. Než ho však chytí, kluk strčí ještě do dvou dalších exponátů a vybíhá z galerie na ulici. Bledá matka se vypotácí za nimi.

Danovi rodiče jsou řekněme mimořádně benevolentní. Dan je "vymodlené" dítě a omezit jeho svobodu si nikdo netroufá. Dítě však nevypadá šťastně. Bezprostředně poté, co si vydupalo zmrzlinu, se sice tváří spokojeně, nicméně ještě než ji dolíže, už je zase něco špatně.

Volná výchova, při níž si dělá doslova co chce, dítě ve skutečnosti znejisťuje. Svoji svobodu si neužívá. Potřebuje se totiž zorientovat v okolním světě, jeho přirozenou potřebou je zjistit hranice svých možností.

V neuvědomované touze po hranicích se dítě chová hrozně. Jenže mu to pořád prochází. Ze zoufalství stupňuje své nároky, manipuluje rodiči. Na koho a na co se mohu v životě spolehnout? Jak se nemám v tom neznámém světě bát, když ti, kdo mě v něm provázejí, jsou slabší než já? Takové úzkosti trápí Dana, byť by to neuměl takto vyjádřit.

Pro radost milující osoby

Děti potřebují, abychom na ně měli jisté nároky. Měli bychom v nich pěstovat i volní vlastnosti, vést je k tomu, aby zodpovědně plnily určité úkoly, dokázaly samy sebe omezit, myslet na druhé. Jak to však provádět, aniž bychom byli příliš přísní? Jednoduše: s láskou.

Jenže i Klářina máma svou dceru pravděpodobně měla a má ráda. Stejně tak jako spousta dalších příliš přísných, příliš trestajících rodičů... Kde tedy vězí ten háček?

Jsi taková naše hodná holčička; máme tě moc rádi. - Když zlobíš, nemůžeme tě mít rádi. Taková a podobná vyjádření zdánlivě spojují lásku a vedení. Podmíněná láska však není pravou láskou, neposkytuje dětem potřebnou životní jistotu, bezpečný vztah k rodiči. Takto milované děti se o lásku rodičů bojí, a proto si netroufnou rodičům oponovat. Proto jim raději lžou, aby je uspokojily, než aby třeba přiznaly, co provedly. Míra, s jakou rodiče odsuzují lež a trestají ji, je přitom vedlejší.

Klíčem je tedy láska bezpodmínečná. Měli bychom své děti milovat takové, jaké jsou, nedávat lásce žádné podmínky. Děti musí vědět, že jsou milovány, i když zlobí. Lásku nemůžeme dávat za odměnu. Odměnou pro naše dítě ovšem může být naše radost. Bezpodmínečně milované dítě, které má bezpečný a silný vztah k rodičům, je ochotno samo sebe omezit, aby vidělo radost v jejich očích.

Řekněme osmiletý školák může pomáhat rodiči s úklidem buď proto, že se bojí trestu, nebo proto, že vidí radost svého rodiče, těší ho společná práce s ním. Rozdíl je velký a přesahuje vzájemný vztah. Zralá morálka, opravdové prosociální chování vychází z vnitřní motivace člověka, který myslí na své bližní rád. Sám cítí uspokojení, udělá-li něco pro jejich dobro. Takový charakter formují rodiče, kteří milují své dítě bez podmínek. A zároveň jsou dost silní na to, aby mu dali hranice. Aby s láskou vydrželi chvilkovou zlost dítěte, jež nedostalo zmrzlinu.

Hodnocení: 
Zatím nehodnoceno

If you are looking for a detailed threshold guide, try these sites: www.wonderful-prague.com