Raná péče a její domácí kořeny

Mám-li jakožto starý pamětník uvažovat o domácích kořenech rané péče o děti, tak jak se jí dnes ve světě rozumí, dovolím si na začátku poněkud paradoxně odskočit do sousední ciziny.

Profesor Theodor Hellbrügge je zakladatelem, budovatelem a představitelem mnichovského Kinderzentra, které se svou ranou péčí o děti s nejrůznějšími formami postižení tělesného či psychického stalo brzy známým a slavným v Německu a pak i v celém světě. Profesor Hellbrügge má jednu mimořádnou schopnost – totiž vybírat si své lidi do gala představení na světové úrovni. Vždycky pociťuji určitou národní hrdost, že k těmto jeho významným spolupracovníkům patřili především dva čeští lékaři – pediatr a výzkumný pracovník v oblasti časného psychického vývoje dítěte profesor Hanuš Papoušek a dětský neurolog profesor Václav Vojta. Kdo by dnes neznal u nás Vojtovu metodu – a o tom, jak jeho svérázná osobnost vešla ve světovou známost od Skandinávie po Japonsko a od Austrálie po Jižní Ameriku, dovedl on sám vyprávět zábavné anekdotické příběhy. A profesor Papoušek se svou paní Mechthild exaktními studiemi pomáhali luštit do té doby tajný kód chování novorozence a malého kojence. Ostatně, jenom na důkladnějším poznání zákonitostí časného vývoje může být založena efektivnější časná behaviorální terapie. Jak se rozvíjí lidská řeč v interakci matka–dítě od samých počátků do vyšších stadií, o tom dovedl profesor Papoušek vykládat a paní Mechthild to dovede tak poutavě předvádět, že naplněný kongresový sál vskutku ani nedýchá.

Profesor Vojta (Čech jako poleno – a dával to najevo každým svým německým slovem) se vždycky hrdě hlásil k tomu, že si své znalosti přinesl z pražské Hennerovy neurologické školy. Profesor Papoušek se neméně hrdě hlásil k tomu, že si do světa přinesl svou výzkumnou metodiku a své první výzkumné objevy z Ústavu pro matku a dítě v Praze-Podolí. Pracoval tam s profesorem Jánošem, docentem Kochem a dalšími. Dva naši rodáci slavní a vlivní mimo svou rodnou zem – jak příznačné pro naši novodobou národní historii!

Ale vraťme se z Mnichova zpátky domů a podívejme se, kde jsou vlastně kořeny dnešní rané péče o děti tady u nás. Hanuš Papoušek i Václav Vojta si to podstatné přinesli odtud, což znamená, že tu něco muselo být už dříve. Ano, nebyla tu pustina, nýbrž půda úrodná a již patřičně vzdělávaná.

V časných letech padesátých se otázka terapeutické péče a pomoci postiženým dětem teprve nesměle začala ohlašovat. Pražský Pedologický ústav z doby předválečné ji sice už ve svém programu měl a profesor Cyril Stejskal v tomto smyslu inspiroval své mladší přátele, k nimž patřil i zakladatel poválečného Sociodiagnostického ústavu MUDr. O. Říha. Ale fakticky se dalo dělat jen málo. Defekty, zvláštnosti, malformace, poruchy smyslové, tělesné a psychické se detailně popisovaly, fotografovaly, dokumentovaly a ukazovaly tak trochu jako v panoptiku. Bylo to obecně zajímavé – ale víc nic. (Ostatně tehdejší název oboru, tj.defektologie, převzatý ze Sovětského svazu, něco o tom vypovídá. Dnešní název speciální pedagogika dokumentuje už určitý ideový posun.)

Ale již v letech padesátých se začala situace měnit. Zmínil jsem se o pražské neurologické škole Hennerově. Nevím, jak k tomu došlo, ale urodila se v ní najednou hned celá plejáda významných dětských neurologů – pozdější profesor Ivan Lesný, MUDr. J. Dittrich, docent Vl. Vlach a již zmíněný a oslavený MUDr. Vojta. Bylo jich jistě víc, ale tyhle jsem osobně poznal a dovídal se od nich jako začínající psycholog věci netušené – např. že následkům DMO se dá z velké míry předejít, začne-li se s patřičným cvičením co nejdříve. Jednu dobu přicházel do našeho SDÚ na Vyšehradě MUDr. Dittrich a dával našemu nadmíru zkušenému pediatrovi MUDr. Karlu Mackovi lekce z neurologické vyšetřovací metodiky.

Je to, zdá se mi, nedoceněná okolnost, že učení této pražské neurologické školy tak rychle proniklo do pediatrie. Proniklo však i do speciální pedagogiky. Mezi jiným snad i proto, že v ní svou osobností po zásluze udával tón také lékař, profesor Miloš Sovák. (Lékaře, byť sám působil celou dobu v pedagogice, v sobě rozhodně nezapřel.) Jemu patří ovšem zvláštní uznání za průkopnickou práci i v několika dalších oblastech, především za časnou péči o vývoj a kvalitu řeči dítěte.

Chválím tu naši dětskou neurologii let padesátých a šedesátých, ale musím hned podotknout, že jeden její proklamovaný princip nám v psychologii a pedagogice nadělal někdy dost vrásek na čele. Zní to krásně a veskrze pedagogicky, řekne-li se: „Čím dříve, tím lépe!“ Tak pěkně to zní, že se nad tím ani nezamyslíme. A tak tedy až za hezkých pár let nám došlo, že to, co se týká šlach a kloubů, nervů a reflexů, neplatí tak docela o dětské psychice a že onen neurologický truismus musíme poopravit. Psychologická verze onoho principu pak zní takto: „V pravý čas! Ani příliš brzo, ani příliš pozdě!“

To už byla léta šedesátá a začátek sedmdesátých, kdy obecně v naší společnosti dozrála tendence starat se o postižené dítě co nejdříve. Mám na mysli především děti s mentální retardací. Rychle ubylo případů tzv. zanedbaných, zato přibylo postižených dětí přetížených, neurotizovaných, úzkostně vedených, s pestrou symptomatologií obranných reakcí. Ukázalo se, že rodiče věnují příliš mnoho energie, práce a nadějí zcela neúčelně, protože předčasně. Ba co horšího, stimulace, jež zasahuje organismus ještě nezralý, nevyspělý, nepřipravený, nejen že jde vedle, ale může působit i škodlivě. Navodí v dítěti scestné stereotypy, které se pak jen těžko odbourávají, a vzbudí obranné mechanismy, které se pak jen svízelně překonávají. Veškerá dobrá vůle a snaha za takových okolností nadělá více škody než užitku. Kdo se dnes podívá na naše Desatero pro rodiče dětí s vážnějším mentálním postižením, najde tam na místě čtvrtém přikázání, jež káže: V pravý čas!

Zmínil jsem se už o psychologické složce rané péče. Ta je mi samozřejmě nejbližší, takže bych se rád k ní ještě na chvíli vrátil. V Sociodiagnostickém ústavu se už od přelomu let čtyřicátých a padesátých vyšetřovaly děti na místech potenciálního vývojového ohrožení, tj. tedy i děti bez vlastních rodin, vyrůstající v ústavních zařízeních tehdejší doby. Systém ústavní péče převzatý z první republiky byl promyšlený, vyvážený a rozhodně na tehdejší evropské úrovni. Pak ale vzaly věci rychlý obrat, v roce 1950 byla zrušena pěstounská péče, zařízení kolektivní výchovy byla budována ve velkém stylu, totiž byla velká a racionálně zařízená, přičemž dříve specializované ústavy (jako např. diferencované ústavy pro děti a mladistvé s predelinkventním a delinkventním chováním) byly rušeny. Vyšetřovali jsme děti v ústavech pro mladistvé, pro školní děti, pro předškolní děti, pro batolata a pro kojence. Museli jsme se naučit metodu Charloty Bühlerové a pak i metodu Gesellovu. Tu jsem přeložil z Developmental Diagnosis Gesella a Amatrudy z roku 1947. Vidíte, že jsme nebyli nijak moc pozadu za tehdejší americkou, tj. světovou špičkou. (Výrazy, které jsou dnes běžné, jako třeba hrubá a jemná motorika, nůžkový a klíštkový úchop a řada dalších se poprvé objevily v tomto překladu. Vím to, protože jsem si je sám vymýšlel.)

A co jsme našli? Našli jsme u dětí ústavních zřetelné, závažné a někdy takřka tragické vývojové opoždění. Materiál jsme sbírali v padesátých letech v batolecím dětském domově v Mladé Boleslavi, kterýžto ústav rozhodně patřil v tehdejším měřítku k těm velmi dobrým. Ukázalo se, že u dětí od 1 do 3 let je na tom nejlépe hrubá a jemná motorika, hůře adaptivní chování, ještě hůře sociální chování a nejhůře řeč, jejíž úroveň spadá do pásma lehké mentální retardace, čili debility. Tato křivka se ukázala být typickou pro děti vychovávané v dětských domovech – šla do světa a vzbudila velkou pozornost.

Bylo-li takovéto opoždění patrno ve věku batolecím, je nasnadě předpoklad, že muselo vzniknout dříve, tj. ve věku kojeneckém. Kdy tedy a jak? V roce 1961 přednášel doktor Langmeier poprvé na veřejnosti o psychické deprivaci na památném pediatrickém sjezdu v Bratislavě. Byla to novinka, ale Bowlbyho teorie tu byla podepřena autentickým materiálem sbíraným v posledních 10 letech, takže se s ní nedalo moc hnout. Referát doktora Langmeiera vzbudil až překvapivě pozitivní ohlas v pediatrických kruzích, nikoli pedagogických. Vzbudil však i nevoli na vyšších místech, takže to autora málem stálo místo psychologa ve zdravotnické službě. Pozitivní postoj však převážil – v roce 1963 vyšla poprvé naše knížka o psychické deprivaci v dětství a v témž roce se v našich kinech objevil Goldbergerův film Děti bez lásky, který na bienále v Benátkách toho roku získal tři první ceny.

Současně se z ÚPMD v Praze-Podolí zásluhou docenta Kocha šířila psychologická osvěta do našich jeslí. V žádné jiné socialistické zemi té doby nebyly jeslové sestry vzdělávány v psychologii tak důkladně jako u nás. Nikde nebyly připravovány tak dobré výchovné programy a nikde jinde nebyly sestry vybaveny metodikou k sledování vývoje každého jednotlivého dítěte. Budiž za to docentu Kochovi věčná sláva. Teprve s odstupem let je vidět, jaký to mělo význam.

Morava rozhodně nezůstala pozadu. Tři výrazné osobnosti se tu daly do boje za časnou pomoc dětem bez rodin – v Olomouci docent Antonín Mores, paní primářka Poláčková v Ostravě a v Luhačovicích paní primářka Damborská. Každý šel jinou cestou, ale jeden i druhý i třetí předznamenali vývoj v dalších desítiletích. Docent Mores se staral, aby se jeho ústav pokud možno vylidnil a děti, pokud to jen šlo, aby se dostaly do náhradních rodin. On je vlastně zakladatelem obnovené individuální pěstounské péče u nás. Paní primářka Poláčková uvedla v život první velké pěstounské rodiny na Ostravsku. Paní primářka Damborská se naopak starala, aby se v jejím kojeneckém ústavu dětem dostalo takové všestranné vývojové stimulace, která by se co ĺ ć nejvíce blížila stimulaci rodinné. Ona byla inspirátorkou a tvůrkyní antideprivační metodiky v rané péči o děti vychovávané v ústavech.

Povšimněme si prosím, jak bylo všechno zaměřeno na děti kojeneckého a batolecího věku. Mluvíme-li dnes o rané péči, pak u nás má po mém soudu právě tady své kořeny. Těch několik různých proudů, o nichž jsme tu mluvili, od dětské neurologie až po dětskou psychologii, mělo jedno společné vyústění – totiž snahu o prevenci psychické deprivace. V praxi to znamená uspokojování základních psychických potřeb dítěte od začátku života v interakci matka–dítě, rodiče–dítě, „jeho lidé“–dítě. Z toho pak logicky plyne zvýšený důraz na rodinu a její funkce (což v té době bylo zcela v kontradikci s proklamovanými marxistickými postuláty).

Co se však mínilo začátkem života? Nejprve tak od prvních tří měsíců výš, pak od narození výš, pak od početí výš. A když jsme měli příležitost výzkumně sledovat relativně velké skupiny dětí vyrůstajících ve vlastních rodinách, ale za méně příznivých (specificky definovaných) psychosociálních podmínek, a srovnávat je se skupinami dětí z prostředí tzv. normálního, ukázalo se, že v prevenci musíme jít ještě hloub, tj. do tzv. rodičovských postojů budoucích rodičů. Tyto postoje jsou tu dávno dříve, než dojde k početí dítěte, ba dříve, než mladí lidé vůbec na děti pomyslí. Vytvářejí se celým předchozím životem člověka od dětství do doby pohlavní zralosti a svým způsobem předznamenávají psychické přijetí či eventuálně nepřijetí zplozeného dítěte a rodičovský vztah tzv. jeho lidí k němu. Trochu přehnaně vyjádřeno, prevence psychické deprivace, která nepříznivě komplikuje jakoukoliv ranou péči o dítě, začíná kdesi v dětství jeho rodičů, ne-li babiček a dědečků. Tam ovšem začínají i pozitivní postoje pomocné a záchranné, s nimiž úspěšná raná péče stojí a padá.

Z toho plyne, což je závěr celého tohoto vzpomínkového výkladu, že raná péče vůbec není něčím samozřejmým, ale že tu do hry vstupuje mnoho činitelů, z nichž jen některé jsou pod naší kontrolou (tj. naše odborná zdatnost, naše vědomosti, technické vybavení, naše obětavost, dobrá vůle a vytrvalost), některé však nikoliv. To, co vstoupilo během osobního vývoje do životních postojů našich klientů, to nemůžeme jen tak lehce změnit a přizpůsobit si pro vlastní potřeby. To je to, s čím vstupujeme do interakce a co z celého našeho snažení dělá práci tvořivou, individuální, jež spadá spíše do oblasti umění než odborné technologie. Ne všechno se vždycky podaří. Ale zkušenost říká, že tvořivá a umělecká práce sice zpravidla nepřináší zisk a slávu, zato však vnitřní uspokojení. A to také za něco stojí! A tohoto uspokojení z dobré práce si dovoluji teď přát vám – vrchovatě!

Hodnocení: 
5
Průměr: 5 (1 vote)

If you are looking for a detailed threshold guide, try these sites: www.wonderful-prague.com