Předškoláci už musí vědět, že existují nějaká pravidla hry

Učitelka pracuje se skupinou dětí. Co znamená termín skupina z pohledu psychologa? Je to něco víc než jen soubor jednotlivců?

Není to jen skupina, ale i kolektiv, protože se v něm utvářejí vazby. Jako velkou bolest v tom hleohledu vnímám heterogenní věkové skupiny. Určitě to vzniklo záměrně, mělo to nějaký cíl, ale jakopsycholog to nevidím ráda, dětem to neprospívá. V praxi to moc nefunguje. Chápu, že se děti potřebují učit vzájemně si pomáhat, respektovat se a učit se od sebe, ale podle mě je k tomu vhodnější rodinné prostředí. Práce s heterogenním kolektivem je velmi obtížná. A kdyby v té třídě bylo deset patnáct dětí, tak proč ne. Ale je jich pětadvacet osmadvacet... Přijde mi přínosnější, když dítě postupuje podle věku do další třídy. Děti jsou hrdé na to, že už jdou „do velkých“, a pro obě strany – učitelku i děti – je to snazší, jednodušší.

Jak můžeme podpořit dobré vztahy mezi dětmi?

Záleží na tom, jak to vypadá v rodině. Pokud jsou tam klidné vztahy a rodina vede dítě k tomu, aby se sice umělo prosadit, ale bylo zároveň laskavé a přátelské, je to úplně jiná situace, než když takové vztahy v rodině nepanují.

Jak najít a zachovat hranici, aby se z učitelky nestala kamarádka, které mohou děti skákat po hlavě?

Tenhle trend být s dětmi kamarád přináší dnešní doba. Tak strašně respektujeme osobnosti dětí – a je to hodně vidět v rodinách –, že zapomínáme na to, že dospělý by měl být autorita se vším všudy. Třeba v pondělí se mě v poradně ptala jedna maminka, jak to má udělat, aby ji dcera poslouchala. To je hrozná otázka. A pak se mě ještě zeptala, jak má zařídit, aby jí dcera neříkala křestním jménem. Jak tohle mohla dopustit? Dospělý je autorita, samozřejmě se vším respektem k dítěti – nejsem pro uzurpátorskou výchovu. Režim, mantinely, to je v rukou dospělého. A když si to učitelky uvědomí, nic takového se jim nestane. Ještě jeden příklad z praxe: maminka řekne, že se snaží, aby s dcerou byly kamarádky. To není možné! Možná až když je dcera dospělá a má sama děti, může mít s matkou kamarádský vztah. Ale v předškolním věku rozhodně ne. Podobně to je ve školce. Učitelky se někdy ptají, jestli jim děti mohou tykat a říkat křestním jménem. Podle mě je to špatně, protože děti pak nemají šanci rozlišit, že se v příbuzenských vztazích tyká nebo i říká jménem, ale ve školce a později ve škole nebo u lékaře či v obchodě se vyká a oslovuje se jiným titulem. To je podle mě jisté hraní na rodinu, ale školka není rodina. Když učitelka dětem dovolí, aby jí říkaly jménem, má to pak těžší. I když je mezi učitelkou a dítětem partnerský vztah, pořád musí být jasné, kdo je autorita.

Zájmové kroužky v mateřské škole.

Na každém semináři pro učitelky mateřských škol na to dojde: rodiče vybírají školku podle kroužků. Dnes mi jedna učitelka řekla, že u nich ve školce si rodiče vynutili, aby tam byly kroužky. Podle mě to je nesmyslné a komplikující, protože pokud je ve školce kroužek výtvarné výchovy, tak dopoledne děti přece též kreslí. Sportovní hry, proč? Vždyť dopoledne děti cvičí ve třídách a také chodí ven, na hřiště. Hon za kroužky s volnočasovými aktivitami mi přijde neuvěřitelně přehnaný. V některých školkách navíc kroužky začínají hned po obědě, o půl jedné, to rovněž není v pořádku. V další školce začínají kroužky v sedm hodin ráno. Ale líbilo se mi, co mi říkala jedna učitelka: u nich ve školce jen nabídnou prostory a kroužky začínají o půl páté odpoledne. Zajišťuje to DDM a rodiče to platí. Mnohé děti jsou přetížené, znám pětileté dítě, které chodí třikrát týdně na hokejový trénink. Řešíme jeho pomočování; počurá se vždycky na konci tréninku, protože už toho na něj je prostě moc. Rodiče nemají rozum.

Sama se setkávám s tím, že tyhle děti nevědí, jak by si samy měly hrát.

Přesně. Připadá mi, že děti začínají s kroužky a zájmovými aktivitami strašně brzy. Třeba dvouměsíční miminka mají své trenéry plavání, kteří učí rodiče, jak s ním plavat ve vaně (směje se). Dnešní děti jsou zbytečně přetížené a chybí jim běžný život. Je pro ně mnohem lepší doma s mámou strouhat okurku k večeři než být odpoledne ve školce na kroužku. Chápu, že si maminky hlídají kariéru a potřebují děti zaměstnat, ale děti potřebují něco jiného než kroužky – hrát si, povídat si, mazlit se. Pokud má předškolák jeden kroužek týdně, je to z mého pohledu v pořádku. Ale každý den jeden? To je podle mě nenormální. Podle mého soudu se všechno, co nabízejí kroužky, dělá ve školce běžně. Dnešní děti jsou pořád hnané k nějakým výkonům a to se mi nelíbí.

V poslední době se klade důraz na připravenost dítěte na školu. Ministerstvo školství se vážně zabývá vysokým počtem dětí s odkladem školní docházky, od jedné úřednice z ministerstva jsem dokonce slyšela, že si jim učitelé ze základních škol stěžují na nepřipravené děti, což mi přijde poněkud přitažené za vlasy. Co podle vás obnáší připravenost dítěte na školu?

Odklady školní docházky jsou skutečně problém, je to hodně módní záležitost. Domnívám se, že špatně daný odklad nadělá více „paseky“, než když jde dítě do školy trochu nezralé, trochu nepřipravené, protože tím dostává šanci zabrat. Má před sebou nějakou metu a více se snaží. Vidím několik důvodů, proč rodiče žádají o odklad. Ambiciózní rodiče se snaží, aby jejich dítě mělo rok náskok, aby mu to šlo. Chtějí, aby dítě mělo ve škole raketový start. A je to cesta k lenosti, k neaktivnosti, v klídku mateřské školy děti spíše „zakrní“. Ony potřebují stále posouvat cíle dopředu, aby měly za čím jít. Jednoduše řečeno, potřebují pracovat. A že si učitelé základních škol stěžují na nepřipravené děti? Když jde dnes dítě do první třídy, už má představu číselné řady, umějí sčítat, odčítat, písmenka, podepsat se. Plno dětí při vstupu do školy umí číst a psát. Informace se jim nabízejí a běžně zvídavé děti je do sebe vstřebávají. Podle mě je problém v emoční, sociální a pracovní připravenosti dětí na školu. Tohle dětem chybí, protože je k tomu rodiče nevedou.

Předškoláci ti už musí vědět, že existují nějaká pravidla hry. Že mají úkol, který musí začít a dokončit, a že by měli něco dělat proto, že to řekla nějaká autorita. To mi připadá jako
kvazisvoboda. Takhle malé dítě ještě nemá dostatečně vyvinutý volní systém a mnohé děti nejsou z rodin vedené k tomu, aby si samy našly práci nebo zábavu. Proto podle mě není možné předpokládat, že si děti budou samy, bez nějakého řízení, vybírat, co budou dělat. A proč to je ve školce takto a ve škole už je direktivní systém? Setkávám se s dětmi, které nemají pracovní návyky, neumějí se na to, co dělají, soustředit. Nenaučily se poslouchat autoritu, neumějí pozdravit, poprosit, neskákat do řeči, ustoupit, neumějí prohrávat. Tohle jim chybí. Je potřeba odlišovat podstatné od nepodstatného.

Má školka být přípravkou na školu? Nemá své vlastní úkoly a smysl?

Školka je místem, kde se dítě i rodiče poprvé setkávají se vzdělávacím procesem, má důležitou, opravdu nezaměnitelnou roli. Dítě jde poprvé do cizího prostředí a je ohromně důležité, jak se tam dítěti bude líbit, jak tam bude přijato a jak to zpracují rodiče. Tohle všechno může výrazně ovlivnit budoucí důvěru ve vzdělávání. Předškolní věk je podle mého názoru něčím výjimečným a myslím si, že by měl být přípravou na školu. Neznamená to ale, že se děti ve školce budou muset učit „plus minus“. Ovšem mohou se to učit, když je to zajímá. Měly by tam získávat pracovní návyky, které se blíží budoucí práci ve škole – mají třeba činnost, kterou začnou a dokončí. Může to mít podobu hrového úkolu, a to nejen třeba kreslení obrázku, ale opravdové práce. Někde děti hrabou záhonky, jinde prostírají před jídlem. Ostatně kolem čtvrtého roku si děti už nepotřebují jenom hrát, ale potřebují smysluplné úkoly. Samotná hra je už tolik nebaví

Co by podle vás měla mateřská škola nabídnout předškolnímu dítěti?

Podle mého názoru by se dítě mělo ve školce naučit přijmout cizí autoritu a komunikovat s ní. Předškolák by měl ve školce rovněž získat zkušenost s vrstevnickou skupinou. A také proto ho rodiče do školky posílají, aby bylo s jinými dětmi. Možná také doplnit to, co nezvládá rodina. Mateřská škola by měla nabízet trochu výchovu a trochu vzdělávání, jiné zkušenosti, jiný způsob trávení času. Rodiče nemají tolik možností ani zkušeností jako učitelky, které jsou navíc velmi kreativní. Vezměte si, jaké výrobky s dětmi tvoří, jaké mají nápady.

Práce učitelky v mateřské škole stojí hodně úsilí. Učitelé navíc čelí velkému očekávání ze strany veřejnosti?

Učitelská práce je náročná jak fyzicky, tak psychicky. Když učíte, tak ani na chvíli nevypnete. Skoro v každé profesi si člověk může nějak „ulevit“, na chvíli vypnout, ale tady se to nedá. Prostě musíte být s dětmi, jinak to nejde, práci odbýt nemůžete, mechanicky ji také dělat nemůžete. Učitelkám vždycky říkám, aby samy sebe nehodnotily očima rodičů a ředitelů. Samy vědí, jak tu práci dělají. Je to otázka jejich svědomí, zodpovědnosti. Měly by stát nohama na zemi a nebrat si zodpovědnost za něco, za co zodpovědné nejsou. Za dítě je zodpovědný rodič. A pokud on nenaučí dítě jíst polévku, ať to učitelka zkusí. Ale když se jí to nepodaří, ať se tím netrápí.