Neumetejme dětem cestičky...

Téma:
...říká o výchově psycholog Jan Híreš. Jsou dnešní děti nezvladatelné, bezohledné a bezcitné? Jak poznáme, že náš výchovný styl je správný? Podle psychoterapeuta a vedoucího rodinné a manželské poradny Jana Híreše, který sám vychoval čtyři syny, je důležité dětem nic příliš neulehčovat, být k nim otevřený a hlavně mít je rád, ať už jsou vlastní nebo ne.

Máte dlouholeté zkušenosti z práce s dětmi i s dospělými. Jaká témata se vás nejvíce dotýkají?

Mé profesionální počátky jsou spojené s klinickou psychologií, kde jsem působil 4 roky. Stěžejně působím v poradenství. Nejprve 18 let v pedagogicko-psychologické poradně, nyní 19. rokem v poradenství rodinném a manželském. Jako první se mi vybaví dětská bezbrannost a závislost dětí na rodičích, na dospělých. V pedagogicko-psychologické poradně, kde jsem pracoval, se asi třetina případů týkala tzv. výchovných problémů. Nenaplněnost dušičky dítěte a jeho zvídavost začaly hledat náhradní formy. Dítě se orientovalo „ve světě“ podle svých zkušeností. A tak se objevovalo někdy chození za školu, jindy lákaly bonbóny v obchodě nebo nějaké drobnosti, které měl spolužák, a dítě to chtělo mít také. Objevovaly se přestupky. Rodiče to často zjistili, až když si je zavolali do školy, a nechtěli uvěřit, že jejich hodné dítě může mít vroubek. Chtěli s chováním svého dítěte něco udělat, a tak se obrátili na psychologa, aby jim řekl, kde je u dítěte problém. Ale ten jim řekl něco jiného, než čekali: že problémy dítěte jsou odrazem nedostatku pozornosti, kterou dítěti věnují. Že drobná krádež většinou byla „klukovina“. Z tohoto úhlu pohledu pak lze na výchovné obtíže pohlížet jako na zástupné problémy. U vnímavých rodičů stačilo, aby získali náhled, a dokázali poskytnout to, co mu chybělo – blízkost, pochopení při starostech, které ho potkaly ve škole nebo s kamarádem. Někteří rodiče ale svalovali vinu na školu. A to je jiná písnička. Jako rodič vím, že dítě je bezbranné, že potřebuje blízkost dospělého, rodiče, který ho umí vést i nechat mu volno pro hru, přesto v realitě tento fakt rodičům unikal. A jak to je v manželském a rodinném poradenství? Hodně zjednodušeně řečeno „je to nemlich stejné“. Dospělí hledají původ problémů u dětí, v okolí, na škole, ale pohled do vlastních řad uniká, nebo říkají, že dělají pro dítě vše. Při hledání zdrojů potíží se velmi často dostáváme opět do rodiny. Jeden z rodičů „nefunguje“ nebo se nejednou objevují skryté nebo otevřené vztahové problémy, které rodič nerad připouští. Měli bychom mít stále na paměti, že dětská „dušička“ je dušičkou křehkou, i když už jde o puberťáka nebo adolescenta. Nezapomínat, že dítě se těžko vyrovnává s problémy mezi rodiči. V praxi často pomáháme rodičům, kteří se rozcházejí nebo se už rozvedli, aby měli pochopení pro potřeby svého dítěte. Pokud se nám podaří s rodiči posunout hranice vzájemného boje do fáze většího klidu a postupné spolupráce, pak jsme rádi za jejich děti. Rodičům nabízíme pomoc řešit situace v poradně formou mediace, terapie, doprovázení, asistovaných kontaktů. Naší radostí je, že dítě je spokojené a rodiče začínají lépe spolupracovat, více se začínají domlouvat a respektovat v opodstatněných požadavcích.

Vzpomenete si na nějaký „nezapomenutelný případ“ s dobrým koncem?

Do poradny poslali ze školy 9letou slečnu kvůli krádeži v obchodě. Zcizila sponky do vlasů. Po šesti týdnech už si nevzpomínala na detaily krádeže, už o tom nechtěla hovořit. Při hovoru s maminkou se ukázalo, že mezi manžely jsou dlouhodobé vztahové problémy, hádali se, vyhýbali se sobě navzájem, bývalo u nich velmi často „dusno“. Hovor se stáčel k nim a k matčině potřebě uklidnit vztah s manželem. Takže jsme více povídali o nich než o krádeži. Při následné kontrole maminka sdělovala, že se vztah mezi ní a manželem uklidnil a dcera se jakoby „zázrakem“ vyléčila. V jejich případě jsem si jako poměrně mladý psycholog potvrdil, jak je pro dítě důležitá klidná rodina a jak citlivým „senzorem“ rodinné pohody dítě je.

Máte dojem, že se za roky vaší praxe nějak změnilo postavení dítěte v rodině?

Je to jen ryze osobní dojem. Dříve se děti vychovávaly víc autoritativně. V osmdesátých a devadesátých letech se ve výchově začaly objevovat prvky liberalismu, děti byly vedeny k většímu sebeprosazování. Rodiny se zmenšovaly, dítě se stalo středem pozornosti. Rodina se více orientovala na spotřební způsob života. Do popředí se dostal individualismus a sebeprosazování. A tady se vývojové potřeby dítěte a potřeby moderní společnosti dostávají do rozporu. Rodiče mohou ve své výchovné nejistotě na dítě klást přehnané požadavky, dítě se dostává do „dospělých“ rolí, s čímž si samo neporadí. Rodiče pak ztrácejí trpělivost a trochu jim uniká, že dítě je ještě dítětem a ne malým dospělým. Velký rozdíl vnímám v trávení volného času. Dříve byly děti více venku, více si hrály. Dnešní děti více zacházejí s moderními technologiemi, sedí u počítačů a jiných vymožeností, a tím jsou více vystaveny virtuálnímu světu a jeho pravidlům. Dítě přijímá virtuální pravidla za správná, a proto je potřebné, aby rodič věděl o světě dítěte a uměl mu nabídnout správnou korekci. Víc než dřív tráví čas v různých zájmových kroužcích, dětský svět je více organizovaný, strukturovaný. Trochu se zde vytrácí úměrnost mezi volným časem strukturovaným časem v neprospěch hry, která je pro dítě zásadní. Dřív se od dítěte vyžadovalo více fyzické práce pro rodinu, ať to byla pomoc v domácnosti nebo na zahrádce. Některé děti dnes mají problémy i s udržením pořádku ve vlastním pokojíku. Méně se podílejí na domácích pracích, mají větší volnost, jsou častěji nadměrně ochraňovány.

Dnešní děti jsou prý bezohlednější, nezvladatelné, bezcitné. Jak vnímáte dnešní děti vy?

Já je vnímám jako hravé, milé, toužící po lásce svých nejbližších. Myslím si, že děti se s tím rodí, rodí se bezelstné. To, že jsou rozpustilejší a bezohlednější, bych připisoval výchovnému stylu. A to, co popisujeme jako „děti nezvladatelné nebo bezcitné“, je často důsledkem hrubých chyb ve výchově.

Jaké postavení v rodině dítěti prospívá a jaké naopak spíše škodí?

Když je menší, potřebuje dítě, aby ho rodiče uznávali, vedli, aby mu ukazovali, co má dělat, a posilovali ho v tom, co udělá úspěšně. Kárání by mělo přicházet až po fázi, kdy si dítě osvojilo správné vzory. Dítěti předškolního věku už prospívá více samostatnosti ve hře a v činnostech, avšak stále s možností nabídnout mu korekci. Tím se zvyšuje jeho sociální a emoční kapacita včetně inteligence, posiluje se jeho bezpečí. Umět s ním probrat, co udělalo dobře a co ne, napovědět mu, jaké má další možnosti řešení problému, se kterým se potýká, nepřímo ho navést k dobrému řešení. Školákům prospívá vědomí, že se mohou obrátit na rodiče i s nepříjemnými věcmi, že jim rodiče věří. Dětem naopak nejvíc škodí, když vnímají, že nejsou milovány. U nejmenších dětí pak velká volnost, kterou může dítě vnímat i jako nezájem rodičů. Dítěti chybí od rodičů vymezení toho, co je správné, co má dělat. U dětí od tří let výš považuji za škodlivé „umetání cestiček“. Dítě získává pocit, že je nejdůležitějším členem rodiny a ostatní se mu mají podvolit, podřídit se. To je mylný výklad pravidel výchovy a dětem to škodí.

Můžeme na chování dítěte poznat, kdy se o ně jako rodiče staráme dobře a kdy se máme naopak zamyslet nad svým výchovným stylem?

Zažíváme-li s dítětem hodně radosti, je to pro nás ujištění, že se dobře staráme, umíme uspokojit jeho potřeby a náš výchovný styl je v pořádku. Nespokojenost dítěte může být „teploměrem“ vztahu, výchovného stylu. Pak bychom se měli zamyslet nad kroky, které my jako rodiče činíme a sjednat nápravu ne u dítěte, ale u sebe – u rodičů. Pro objasnění bych použil z psychologie pojem „role“ – role dítěte, role rodiče, role partnerská. Pokud my v roli rodičů a partnerů jednáme tak, že naše slova jsou v souladu s našimi činy, dítě nás vnímá jako autentické, klidné a bezpečné. A my potom vidíme spokojené, pohodové dítě. To, co děláme, děláme správně. Když dítě začne zlobit, začne být v nepohodě, měli bychom začít zjišťovat, zda je to nepohoda somatická, jestli nemá problémy ve vztazích s vrstevníky anebo jestli není problém na naší straně jako rodičů a partnerů. Dítě je pro nás jako indikátor – měli bychom se zastavit a zamyslet se nad tím, co neděláme optimálně nebo dobře.

V poradně pracujete také s tématem náhradní rodinné péče, tedy adopcí a pěstounskou péčí. Provádíte vyšetření žadatelů o náhradní rodičovství. Jaký je váš pohled na dnešní „náhradku“?

Je to téma velké, permanentně žhavé – jak pomoci najít ty správné náhradní rodiče, kteří přijatému dítěti pomohou rozvinout a naplnit potřebu přináležitosti k druhému. Kteří mu ukážou, že ho milují, i když se na něj občas nahněvají. Náhradní rodiče mají za úkol naučit dítě jemně rozlišovat, že láska je jak přijímání, tak i přechodné odmítání a bezpodmínečné dávání. Jako psycholog mám v tomto procesu primárně roli diagnostickou, spojenou s přípravou zájemců. Cílem je najít takové rodiče, kteří dokážou dítě milovat, i když není dítětem pokrevním. Psychologické posuzování v NRP se stále vyvíjí. Pořád se objevují nové poznatky z oblasti vývojové psychologie, ale i věd příbuzných, a také z praxe, tj. ze zpětných vazeb při návratech dětí zpět do domovů nebo do jiných rodin.

Co je pro vás vodítkem při výběru žadatelů o adopci a pěstounskou péči?

Nosnou částí jsou výsledky diagnostických technik, rozhovory, pozorování, testy, skupinová práce, zjišťuje se, jak žadatelé reagují v zátěži, ve skupině a na sebe navzájem. Pokud mají vlastní dítě nebo děti, zajímají mne představy dítěte o budoucím sourozenci, to, jak dítě emočně zpracovává informace. Větší rodiny navštěvuji doma. Vytvářím si co nejplastičtější obraz o rodině jako celku a jejích jednotlivých členech. V tzv. přípravě žadatelů nabízíme seznámení s prostředím dětského domova nebo kojeneckého ústavu, ale také setkání s odborníky, např. pediatrem, dětským psychiatrem, sociální pracovnicí, setkání s adoptivními rodiči a s pěstouny. Pomocným vodítkem je představit si, zda by mohli být mými rodiči, což je hodně subjektivní a silně emotivní.

Jak na vás působí, když to sledujete?

Mám radost z toho, že dítě našlo náhradní rodiče – své nové rodiče, a zároveň náhradní rodiče vnímají, že patří s dítětem k sobě. Pokud se adoptivní rodiče nebo pěstouni občas přijdou s dítětem pochlubit, máme z vykonané práce radost a uspokojení. Náhradním rodičům nabízíme možnost konzultací, pokud by potřebovali porozumět chování dítěte.

Sám jste vychovával čtyři syny. Co vám osobně pomáhalo ve výchově?

Měl jsem je a stále je mám rád. Byl jsem k nim otevřený, dával jsem jim najevo hranice – co bylo pěkné, i co se mi nelíbilo. Hovořili jsme spolu s manželkou se syny o všech situacích, na které se dotazovali, co se dělo kolem nich, je to stále o otevřenosti. Co funguje, i když jsou už velcí? Dát jim najevo, že jsme s nimi rádi, že je milujeme, ale taktéž jim dát najevo, že nedělají všechny kroky z našeho pohledu zcela správně. A co se týče kritiky? Tu volíme jako krok č. 2 – tzn. nejdřív ukázat na to dobré, až pak vyjádřit svůj kritický názor. Děti to obecně snesou – což je signál jejich zralosti a schopnosti umět jednat konstruktivně i v nepříjemné situaci.

Co byste popřál rodičům – čtenářům na závěr?

Aby měli stále pozitivně laděného ducha, aby se jim dařilo být dobrým vzorem pro dítě, aby vnímali, že dětský úsměv a dětská „záře v očích“ dává rodičům zpětnou vazbu zase pro jejich laskavou a otevřenou náruč a také jim přeji, aby měli pro dítě milující oči a milující náruč. Zkrátka aby se jim dařilo a když jsou ve stresu, aby dokázali nejdřív „vychladnout“ a pak teprve začali situaci řešit. Aby pak někdy za nimi děti přišly a poděkovaly jim, že je vedli s láskou.

Hodnocení: 
Zatím nehodnoceno

If you are looking for a detailed threshold guide, try these sites: www.wonderful-prague.com