Drama ideální rodiny
Úplná rodina je v myslích mnohých laiků, sociálních pracovníků, soudců nebo psychologů často reprezentovaná jako místo, kde se dva rodiče (pokud možno opačného pohlaví) trvale oddávají partnerské lásce a zcela obětují svým dětem (pokud možno biologickým).
Tento obraz odpovídá portrétům rodin, které nás z médií bombardují svým nekompromisním štěstím a pomalu se stávají modelem rodiny, do které by každý z nás chtěl patřit. Vysoce ceněný ideál rodiny diktuje i volební hesla politických stran - navzdory vysoké rozvodovosti lákají voliče nejlépe na hesla o podpoře rodiny.
Kladu si otázku, zda jsou tyto ideální obrazy a projekce výsledkem reálné zkušenosti většiny obyvatelstva, anebo se jedná o mentální konstrukci, jež má za cíl vytvořit iluzi o stálosti ve skutečnosti nevyzpytatelných rodinných vztahů a vazeb.
Nenaplněný ideál
Ať už je to jakkoli, je mi líto těch, kteří podobný pocit štěstí neprožívají. Nikoli proto, že by v úplné rodině nevyrůstali, že by zažili rozvod či ztrátu jednoho nebo obou rodičů. Mnozí z nás se totiž ve své úplné a skvělé rodině nikdy necítili (anebo zrovna teď necítí) skutečně šťastní, přijímaní a žádoucí.
Je mi líto dětí, které už nemají sílu věřit tomu, že je táta s mámou opravdu milují a chtějí.
Je mi líto dětí, jejichž rodiče předstírají vzájemnou lásku, i když se dlouhodobě ve svých srdcích cítí opuštěni a poníženi.
Je mi líto chlapců a dívek, kteří jsou nuceni smysl své rodiny dokazovat sportovními či akademickými úspěchy a frustraci svých maminek a tátů řešit tím, že rezignují na svůj růst a autonomii.
Je mi smutno z úplných rodin, ve kterých se jejich členové cítí vzájemně odcizeni a zatíženi nejasnou vinou.
Mrzí mě osud rodičů, kteří se natolik cítí ohroženi ztrátou obrazu své harmonické rodiny, že sami sobě (a svým dětem) nedovolí přiznat svoje nenaplněné potřeby a zklamání.
Ztracené iluze
Zároveň přemýšlím, zda obraz ideální rodiny není rubem mince vysoké rozvodovosti. Přemýšlím zda nárůst případů nekonečných právních tahanic milujících rodičů o děti nesouvisí se ztrátou ideálu dokonalé rodiny.
Mnozí rodiče, otcové či matky, které jsem v podobných situacích potkal, se totiž skutečně cítili být v roli ochránců ideálního rodičovství a rodiny. Bojovali za rodinu, za rodičovství, za ideál, o který údajně vinou toho druhého, špatného rodiče přišli. Míra nenávisti, kterou vůči sobě pociťovali, pak odpovídá míře jejich vzájemného ublížení.
Zdálo se mi, že tím, čím v danou chvíli nejvíce trpěli, nebyl aktuální a reálný stav věcí, nýbrž ztráta ideálu, o který je, v jejich mysli, partner připravil.
Jedním z největších emočních zranění, které člověk může zažít, je ztráta iluze. Iluze a falešné ideály nám totiž pomáhají ubránit se pocitům vlastní zranitelnosti a vzpomínkám na rány, které jsme ve své rodině utrpěli.