Agrese je OK, násilí ne

• Jak zvládnout vztek vůči partnerovi a dětem, jak se ovládnout ve vyhrocené situaci?
• Jak mám stanovovat dětem hranice bez fyzických trestů?
• Jak mám vychovávat syna, aby byl zdravě průbojný a ne agresivní?
• Co můžu udělat, když vím o případu domácího násilí ve svém okolí?

Jak zvládnout vztek vůči partnerovi a dětem, jak se ovládnout ve vyhrocené situaci?

Podle mých zkušeností je zvládání vzteku tématem mnohých mužů. Někteří muži se ale naopak chtějí naučit, jak vztek projevit.

Spíše než o ovládání bych hovořil o tom, jak vztek zvládnout a jak o něm komunikovat. Otázka „jak se ovládnout?“ evokuje potlačení něčeho, co jde zevnitř, a to nepovažuji za dobré. Spíše zastávám cestu, že je třeba svoje emoce pojmenovat: uvědomit si, že vztek mám a nějak ten pocit vyjádřit. Mohu říci: „Mám vztek, jsem naštvanej…“ Jde především o zprávu o mně a o tom, že se ve mně něco děje. Ve vyhrocené situaci je myslím také legitimní říci: „Mám chuť tě praštit.“  Není to vyhrožování typu: „Já tě praštím, když budeš pokračovat“, ale vyjádření toho co cítím. A taky je to zpráva o určité bezmoci.  Většinou v takové situaci například dodávám: „Cejtim se bezmocnej, už nevím, co můžu dělat jinýho. Řekl jsem, abys přestal/a a ty v tom pokračuješ.“ Je dobré si přiznat, že chuť někoho praštit je výrazem bezmoci: chlap, který chce dítě nebo ženu praštit, není silný, ale zoufalý. Nebo si z násilí udělal způsob, jak dosáhnout svých cílů bez ohledu na druhého.

Dalším způsobem zvládnutí vzteku může být jeho ventilace zvýšeným hlasem nebo křikem, pokud se ovšem nepoužívá každý den a nestane se z něj schéma. Případně můžu říct: „Mám chuť řvát.“ Ve vyhrocených situacích je také přijatelnější místo použití násilí vůči partnerce do něčeho praštit, případně hodit hrnkem o zeď, mobilem… Když už mám pocit, že to musí nějak ven, je to přijatelná forma. Zvlášť když házím svoje věci a ne ženy oblíbené. Opět lze říci, že jde o výjimečnou reakci, která, pokud by se opakovala každý den, už by přijatelná nebyla. Dovedu si samozřejmě představit, že i žena má svůj podíl na vyhrocení konfliktu (muž pak říká, že už se „neudržel“). Pokud už dojde k situaci, která hrozí vyvrcholit násilím, je lepší z místnosti odejít a v takovém konfliktu nepokračovat.

Ještě lepší, než se snažit zvládat svůj vztek, je nedostat se vůbec do situace, kdy to bude nutné. Vyhroceným situacím mohu předcházet tím, že jasně vyjádřím své potřeby a komunikuji o nich v rodině nebo s partnerkou. Měl bych umět dát jasně najevo, co si od ženy a dětí přeji . Zároveň bych se ale měl umět smířit s jejich odmítnutím a s jejich odlišným pohledem na věc – pokud nesnesu „ne“ od ostatních, snáze se dostanu do vzteku. Vztek je výsledkem frustrace, neuspokojených potřeb a očekávání. Čím mám větší očekávání, čím více čekám, že mi budou ostatní plnit mé potřeby, tím je pravděpodobnější, že budu zklamán. Prevence vlastního vzteku tak spočívá i v tom, abych se naučil mít reálné potřeby a nečekat od druhých zázraky.

Jak mám stanovovat dětem hranice bez fyzických trestů?

Otázka spíše stojí, jak pracovat s hranicemi, aby tresty nebyly potřeba. Osobně jsem pro pojetí výchovy, ve kterém jsou důsledky, a ne tresty. Důsledek je něco, co přímo souvisí s činem nebo chováním dítěte. Tedy například trest v podobě zákazu televize nebo počítače nesouvisí s tím, že dítě nenapsalo úkol. Naopak to, že dostane pětku, je důsledek, potrestat ho už není nutné. Ale pokud jsou třeba neúspěchy ve škole důsledkem přílišného trávení času u počítače, pak je určitě možné jednat o jeho omezení. Ale není to v tu chvíli trest, ale opatření podporující nějaké změny. Stanovování hranic ve výchově dětí opět souvisí s tím, co si přeji a co chci. Pokud dítě stanovenou hranici přesáhne, je třeba použít „klidnou sílu“: důsledně trvat na svém, komunikovat s ním. Moje zkušenost z terapeutické praxe i z výchovy je ale zároveň taková, že plno dospělých zbytečně vyžaduje hranice příliš úporně, pak mají sami pocit, že děti někam příliš tlačí. Čím jsem starší, tím méně mám tendenci stanovovat hranice dopředu, čím dál více je utvářím v komunikaci s dítětem. Nejsem ale pro přespříliš liberální výchovu: děti potřebují hranice a totéž platí ve vztazích obecně. Co je za hranicemi, je věcí komunikace celé rodiny.

V ideálním případě tedy důsledek stačí. Pokud tomu tak není, použiji nějakou formu nápravy. Ne tělesné tresty, ale sílu, abych dítě chytil nebo zastavil, pokud se dostane za hranice přijatelného jednání. Použití fyzické převahy k nápravě není tělesným trestem: když dítě vběhne do silnice, silou ho strhnu, pak teprve s ním diskutuji. Stejně tak zastavím jak násilí dítěte vůči někomu jinému přiměřenou fyzickou silou, tak i násilí vůči mně – když mě dítě kousne, jednu mu vrazím, což je v takové situaci adekvátní obrana. V situacích, kdy komunikace nepomůže, například když se dítě venku vzteká a nemůže přestat, pak fyzickou sílu projevím třeba tím, že ho z místa odnesu. Dítě má znát otcovu fyzickou sílu a zažít ji, ale ne v mocenském aktu fyzického trestu, který dítě vnímá často jako násilí a učí se takto chovat vůči jiným lidem (např. slabším dětem), ale spíš v zastavení agrese a v podobných situacích. Dítě má naopak zažít i to, že se ho otec umí zastat.

Jak mám vychovávat syna, aby byl zdravě průbojný a ne agresivní?

Ze seminářů, které vedu, mám následující zkušenost: jedna z iluzí matek je, že naučí své syny, aby se jen bránili, ale nebyli agresivní. Kluci ale potřebují testovat fyzickou sílu, jsou to mláďata, která se perou, pošťuchují, brání své věci a podobně. Je to jejich způsob komunikace a testování hranic. Úloha dospělého spočívá v tom zabránit jim, aby překročili určitou míru. Holky ve srovnání s nimi víc mluví, kluci jdou víc do akce. To ale neznamená, že mají kluci dostat všechno, co chtějí. Musí se naučit čekat: odklad uspokojení je, jak říká americký psychiatr M. Scott Peck, jedním ze znaků dospělosti.

Po klucích se chce, aby byli zdravě průbojní. To, že se překročí hranice, se ale pozná, až když se to stane. Zdravé průbojnosti se kluk nenaučí, když si nebude zkoušet hranice překračovat. Musím tedy jako rodič počítat s tím, že kluci budou dělat i věci, které nejsou „zdravě“ průbojné: občas někoho praští, půjčí si něco bez ptaní a odmítnou to vrátit. Je to normální stádium jejich vývoje.

Pokud je kluk ve srovnání s ostatními výrazně agresivnější, je třeba tyto projevy monitorovat. Sledujeme-li takové chování u něj dlouhodobě, je potřeba hledat příčinu a případně i zahájit rodinnou terapii. Zvýšená agrese může být například reakcí na to, že se necítí být přijímaný rodiči nebo žárlí na sourozence. Zvýšená agrese bývá projevem neuspokojených potřeb. Podaří-li se mi zjistit, co dítě potřebuje (Mou pozornost?, Neví, jak jinak navázat vztahy?), můžu ho začít učit, jak tuto potřebu naplňovat jinak než násilím. Patologická agrese (např. šikana, opakované zabíjení zvířat a potěšení z násilí, ubližování sobě samému) si pak vždy žádá terapeutickou intervenci ze strany psychologa, psychoterapeuta, poradce ve škole apod. Je jasným signálem toho, že s dítětem a jeho okolím něco není v pořádku.

Ve většině případů klukovské agrese ale jde o přirozenou a potřebnou formou testování hranic.

Co můžu udělat, když vím o případu domácího násilí ve svém okolí?

Je těžké se o domácím násilí vůbec dozvědět, děje se skrytě a jeho aktéři o něm zřídka mluví. Pokud vím o domácím násilí u svých známých, měl bych říkat těm, které ohrožuje, že je to špatně, že se to bude opakovat a že je třeba násilnému partnerovi dát jasné hranice. Ten, kdo se opakovaně dopouští násilí na partnerce, si pak musí přiznat, že problém má a začít se sebou něco dělat.

Setkal jsem se s párem, ve kterém muž ženu fyzicky napadal, ona od něj odešla a dala mu podmínku, že se sebou musí něco dělat. On chodil několik měsíců na terapii, vrátili se k sobě a pak ještě pokračovali v terapii společně. Jejich vztah už od té doby pět let funguje.

Domácí násilí se dá řešit, když se zachytí v počátku a žena se ještě nedostane do závislého vztahu k násilnému partnerovi. Pokud se vám stalo ve vztahu jednou, že jste v konfliktu použili násilí vůči partnerce, vyříkali jste si to a neopakuje se to, je to v pořádku. Pokud dvakrát a vícekrát, měl by to být jednoznačně impuls k hledání řešení.